Report z Cosmic Tripu od Myclicka

Je neděle večer 24. července roku 2005 a pračka mi statečně odbahňuje oblečení a boty, které jsem si o víkendu přijel dobrovolně ušpinit až do Teplic. Má záliba v bahně je skutečně obrovská. Když zrovna nesleduji ženské zápasy v tomto kvalitním materiálu, objíždím festivaly po celé naší republice a rochním si blahem. Už ve čtvrtek odpoledne bylo jasné, že pokud vše dobře dopadne, také teplický Autocamp Pudlák se dočká té šťavnaté šedohnědé hmoty, která přímo svádí k letním radovánkám, a mile mě potěšilo, kolik lidí dnes tuhle nádheru také vyhledává...

Kromě Summer Of Love, kde se budou narozky slavit přesně za měsíc, je u nás pouze jeden festival, jenž už devět let zprostředkovává fanouškům taneční muziky setkání s mistry svého řemesla a opravdovými umělci. Koho zajímá především techno a jungle, ten ví naprosto přesně, kam své kročeje v červenci nasměrovat a tak všechny cesty nevedou do Říma, nýbrž do Teplic na Cosmic Trip! Ačkoliv jsem vzhledem k pracovnímu vytížení počítal dopředu spíše s variantou pouze sobotního dovádění, nakonec se zadařilo a já dorazil na místo určení už hodinu po páteční půlnoci (díky moc Bonito). "Co teď a co potom?" honilo se mi hlavou hned po příjezdu... Rozkaz zněl jasně: "Vzhůru na Dillinju!" Když ne celý set, alespoň poslední půlhodinka za neustálého mrholení by se dala stihnout. Štěpánka u akreditací však téměř okamžitě změnila moje původní plány. Milý Karl Francis prý nestihl aeroplán a tak si chtě nechtě musel svou pozici v line-upu prohodit s D-Bridgem z dnes už neexistujících Bad Company. Takže změna! Tahle parta pro mě vždy znamenala symbol toho nejtvrdšího, co kdy bylo ve světě zlámané rytmiky napsáno a já měl v tu chvíli přeci jen chuť spíše na jemnější stylový šálek Nescafé. Vydal jsem se tedy nejprve na průzkum areálu.

Oproti loňskému ročníku získali pro své kulturní vyžití návštěvníci hned o dvě místa více, přičemž obě dvě se nesla v červeném provedení a obě měla za úkol kromě kvalitních DJských jmen představit i své produkty a nenápadně tak ovlivnit v budoucnu tok vašich myšlenek při rozhodování. Samotný areál autocampu se letos opět ukázal jako nafukovací a nafouknutý byl už téměř k prasknutí. Taková nabídka služeb, taková nabídka pochutin - oči přecházely, žaludek si žádal okusit od každého alespoň trochu a peněženka se pomalu tenčila. Každopádně s cenami naprostá spokojenost, z řady jen maličko vybočoval stánek s gyrosem za 70 dukátů, ale vzhledem k naprostému nezájmu už se s ním zřejmě při jubilejním ročníku nesetkáme, či snad majitel ve své hamižnosti poleví... Festivalové městečko také nabízelo možnost namasírování zimou, únavou či poctivým tancem prokřehlých svalů, změnu účesu od profesionálů (přičemž některé modely byly skutečně hodně odvážné), DJové mohli zakoupit nové placky, zájemci se naučit pěstování rostlin pod umělým osvětlením a XMAG stan zase kromě doplnění knihovničky poskytoval možnost koupě nějakého tématického trička a tolik důležité speciály s line-upem.

Nevím jak vy, ale na fesťáky jezdím spíše za muzikou než za nákupy, čas běží a tak honem nasávat atmosféru a cestou i nějaké ty tekutiny, kterých si tělo žádá - nabídka opět přepychová, fronty neviditelné. Kolem druhé hodiny ranní byl tím nejhlasitějším Luke Slater. I když jsem se po poslechu jeho posledních oficiálních setů Fear & Loathing 2 na jeho hru poměrně těšil, jeho výběr desek na mě dojem příliš neudělal, zaslechl jsem i nějaké kopance v mixech a tak jsem se vydal raději do Red Zone stanu. Při vystoupení pro mě dosud neznámých The Autobots mě okamžitě zahřálo u srdíčka. Zpěvačka tohoto projektu dodávala stylově pestrému setu ten správný šmak a pozornost lidí byla okamžitě upřena pouze jedním směrem. Krátce po druhé hodině došlo ke střídání stráží a prostor tak dostal všemi očekávaný General Midi - to už atmosféra pořádně gradovala! CD přehrávače šlapaly jako hodinky a jak mi později prozradil DJ Saku, remix Goldieho nesmrtelné Inner City Life zazněl tak nějak na přání. :) A že ono přání pasovalo, dosvědčil vzrušený jásot s prvními známými tóny! Vzhledem k tomu, že mi srdce buší rytmem house music a loni byl tenhle styl zcela ignorován, zatoužil jsem po nějakém rozšíření obzorů konečně letos. Pod záštitou Coca-Coly roztáčeli svá CDčka Bo.dan s Raiem a protože si tihle dva bratři v jednom Roxy triku už po léta sedí naprosto přirozeně, line-up doznal jedné změny. Žádná střídačka po dvou hoďkách, ale již po dvou deskách bylo tím pravým ořechovým. Bóďa si v poslední době oblíbil znovu kouzlo kytary a jeho progressive house s tímhle nástrojem v několika tracích sršel optimismem. Navíc konečně přestalo pršet, začalo se rozednívat a být tak o patnáct (nebo raději dvacet) stupňů tepleji, iluze dovolené na Ibize by s touhle hudbou v zádech začala barvitě nabývat na rozměrech. Bohužel snažení obou ocenilo na parketu ve špičce osm lidí, takže těžko říci, zda za to mohl sound systém, kde by basy nenalezl ani Sherlock Holmes se dvěma Watsony, nezájem převážně seveřanů o tenhle styl a hnědou vodu s bublinkami, či vadila až příliš cirkusácká prezentace s žoviálním moderátorem. Bohužel ani umění opěvovaného Jamese Ruskina s Oliverem Ho na šest gramofonů mě za srdce nevzalo. Překvapil naopak Pietro, Shadowbox crew mezitím příjemně zjemnila, zato únava o sobě dávala čím dál častěji znát... Protože ten největší magnet na mě čekal až druhý den, dovolil jsem si své tělo z rozlámaného pódia zalomit v Nescafé campu tak kolem šesté ráno s poněkud naivní představou, že se mi podaří usnout. To by ovšem nesměl být přímo proti tomuto prostoru velmi vhodně umístěn žlutý automobil s logy Duplexu, z něhož se každé tři minuty za podpory Paul van Dykovy For An Angel ozývala smyčka se spotem na poslední prázdninový fesťák - opravdu díky za ten nejlepší parking další z mediálních masírek!

Ráno s bonusovým bolením hlavy a pískáním v uších bylo samozřejmě krušné, ale kafčo s koblihou z rukou sympatických slečen vstávání zpříjemňovalo. :) Vůbec se o nás celý Nescafé team staral jako v bavlnce a pobyt tam mohu za ten pakatel jenom a jenom doporučit. Následovalo probouzení známých, sdělování si zážitků a drbů z předchozího dne, k večeři potom vynikající pizza od neskutečně zábavných pánů z Moravy, pár hodin převalování a vzhůru za kulturou! Měl jsem opět poměrně jasno - ten večer bych co nejvíce času chtěl strávit na drum'n'bassovém pódiu, obzvlášť když dorazí hned dva propagátoři liquid funku: High Contrast a Nu:Tone. Těm připravil půdu Koogi, jenž se už před půlnocí s lidmi rozhodně nemazlil a servíroval muziku nejhrubšího zrna, kterou mu ochotně nadšené publikum konzumovalo. Byl to silný magnet, tak silný, že i když jsem ve stejném čase chtěl na jiných místech slyšet Airta a Dana Cooleyho, odejít jsem prostě nemohl. Racing Green od High Contrasta za neskutečného řevu položil na talíř Nu:Tone, následovala další placka od Hospitalu a další a další, k tomu trefná videoprojekce do výšky skákajícího VJe, který na plátno stříhal středovku High Contrasta se značkou nemocnice a oblíbenými "šukači beden" s další a další porcí VJského materiálu. Asi tak nějak vypadala nádherná sobotní noc, která představila převážně label Hospital. Možná by nebylo od věci, pouštět na plátno i katalogová čísla jednotlivých a možných objednávek. :) High Contrast měl publikum v hrsti, mixy přesné a s přehledem, sám se výborně bavil a tak jedinou vadou na kráse byl snad jen maličko předimenzovaný zvuk. Osobně mi tenhle Velšan sedl víc než Nu:Tone, ale opravdu jen o chloupek. Oba si své peníze za tenhle výkon rozhodně zasloužili! Na hlavním pódiu mezitím proběhlo střídání bývalých modelek a pod kotlík tak do tří hodin přikládala singapurská kráska Gayle San. Muzika byla různorodá, tracky zvukově bohaté, ale vzhledem k tomu, že i tady neproběhly jednotlivé mixy zrovna na 100%, přemýšlím o tom, zda zázemí DJe bylo v pořádku a nedocházelo třeba k přeslechům mezi hlavním aparátem a odposlechy. Každopádně lidem maličké odchylky vůbec nevadily, vlnící se těla, zdvižené ruce a také jekot svědčil o dobré zábavě. Při setu Jack De Marseilla mě překvapily poněkud zastaralé videoprojekce, které by se svým zaměřením hodily spíše na nějakou psy tranceovou párty, ale na druhou stranu, kdo vás nutí zírat na bednu, když se vám program nelíbí, že? :) Tentokrát jsem šel do hajan kolem páté, "Paul van Dykův speciál" byl už naštěstí odstaven jinde a tak vše proběhlo hladce.

Byl to víkend plný zvučných jmen, perfektního vyžití, masivní reklamy, ale také únavy a vzhledem k počasí i špíny a bláta. To mi bohužel organizátoři druhý den z větší části posypali pilinami, ale vzhledem k tomu, že na severu Čech se zřejmě až tolik neřeže, užil jsem si alespoň cestu k Toi-Toikám v zadní části areálu. Díky moc za tenhle potlach a rád přijedu příští rok oslavit kulatiny! Cítím, že tady se sestavuje line-up s láskou nikoli s kalkulem a tak to mám rád...

Závěrečné +/- hodnocení:

+ zvuk, světla a projekce (jak kdy a jak kde)
+ nabídka stánků a služeb
- počasí
+ fronty u stánků
- reklamní masírka
+ toalety
+ ceny
+ Nescafé camp
+ značení
+ line-up (především jungle stage)