Report z vystoupení Magdy v klubu Roxy od Myclicka

Pan Sonic bez Faust, VIP bez VIP.

Ten večer s datem 16. listopadu byl výjimečný nejen z výše uvedených důvodů. Měl zajímavý koncept a bylo jen na vás, co z jeho nabídky využijete. Pokud jste si připlatili, pak jste kromě Magdy a dalších tří DJs mohli shlédnout vystoupení projektů Pan Sonic a Faust. Slovíčko mohli je však zcela na místě a v době, kdy čtete tento report, už jen předpokládám, že vás vedení klubu Roxy ve svém vyjádření seznámilo s tím, proč vlastně Faust nakonec nevystoupili... Já jsem do Dlouhé 33 dorazil vzhledem k pracovním povinnostem až pět minut po desáté a místo toho, abych si vyměnil kliku u dveří s lidmi valícími se po tomto polovičním zážitku ven, z balkónu se mi následně naskytl pohled na zcela prázdný sál a neprodyšně uzavřený chillout včetně přilehlých chodeb. Do tohoto prostoru měli vstup pouze ti s legračními plastovými náramky na rukou a vzhledem k tomu, že se Agáta Hanychová a VyVolení zřejmě zapomněli na Olmeca Gold Party v Abatonu, byl to spíše VIP prostor bez VIP hostů, který sloužil především k umělému zmenšení onoho obrovského prostoru klubu.

Click Joe? Sympatický blonďák se sympatickou sbírkou...

Pro tento večer roli startujícího vyfasoval Click Joe, tedy bez ohledu na styl sběratel snad jakéhokoliv asfaltu, který se umí na gramofonu otáčet. Vzhledem k zaměření této párty bylo ovšem jasné, že značnou část své rozmanité sbírky nechal "Klikající Pepa" protentokrát doma a do record bagu nacpal jen tuto škatulku. I když u něho? Kdo ví... Pro rozjezd svého setu si vybral opravdové pionýry taneční scény, tedy Kraftwerk s Geigerzähler a čas od času od svých strojů zvedal oči, aby se přesvědčil, kolik lidí už si v sále na tuto (pro Roxy atypickou) produkci právě zvyklo. První nesmělé tanečky se objevily zhruba v půl jedenácté a počet odvážlivců se dal spočítat na prstech obou rukou. Inu nikdo nechce být tím prvním... Mezitím sahal Pepa pro další a další bonbónky ze své bonboniéry přes rameno. Zásluhou Star Struck od Schumacherova projektu Elektrochemie jsme provětrali katalog mé oblíbené značky Get Physical, ke slovu, vlastně spíše  k muzice, se dostali také Audio Werner s Base, přičemž se prostor našel také pro Step Up od projektu Limacon či Salieri od Dapayk Solo. Kolem jedenácté hodiny zazněl také úžasný remix od pánů s převleky Efdemin + Carsten Jost, kteří projektu Phantom Ghost před časem přemíchali v originále úžasnou baladu Relax, It´s Only a Ghost. Za gramofony přitom působil blonďatý Pepík vyrovnaně, rozdával úsměvy od ucha k uchu a v půl dvanácté si zřejmě historicky poprvé vyměnil sluchátkového jacka s Ladidou, přičemž jeho set byl natolik členitý, že se od úvodních rozjímavých kompozic dostal hladce až k údernějším trackům a ideálně tak půdu pro pokračování nakypřil.

Na párty s maminkou? Proč ne!?

Linda na remix Piera Bucciho, který si pohrál s velkou hitovkou Turbodreams od sehrané dvojky Ellen Allien, navázala bez nějakého teatrálního intra či experimentování a i když tu měly první půlhodinku na semaforu zelenou především smyčky, nechyběly ani různé přesýpající se efekty, pestrá koláž zvuků a produkce řádně od podlahy. Nutno podotknout, že i paní Ladidová-Štěpničková starší, která se za populární DJane usadila na pódium, si spokojeně podupávala nohou do rytmu. Překvapení! Vím totiž naprosto přesně, jak by se k rovnání rychlostí postavili moji rodiče - v první řadě bych musel ztlumit odposlechy, abych si neničil uši... Tady však tolerance mezi matkou a dcerou hrála prim a v sále to mezitím mlaskalo, tikalo, bzučelo, syčelo a praskalo. Bohužel vzhledem k dodržování stálého zvukového limitu, který zvukař během noci několikrát se svým přístrojem odborně přeměřoval, se člověk dočkal také neplánovaných bonusů k této produkci. A tak se zprava dozvěděl, že je někdo zhulený jako dobytek, zatímco zleva proběhla objednávka na dvě pivečka a lihoviny. Osobně mě Linda potěšila se zařazením starší Moved (Refreshed) od Guido Schneidera, jehož album Focus on Guido Schneider mi aktuálně dělá moc milou společnost, nicméně dále už jsem se ve výběru ostatních desek nechytal... Jak jsem mohl v průběhu večera sledovat, tábor návštěvníků se mezitím rozdělil na dvě brblající skupiny. Těm, co se líbil výkon Ladidy, těm zase nesedla Magda a přesně naopak. Hrála tedy ta chráněnka Richieho Hawtina tak odlišně?

Magda: elektrikář v sukních!

Hned na úvod je nutné zmínit, že oproti plánu došlo ke zpoždění a Ladida si svůj set neplánovaně protáhla, přičemž mi její poslední půlhodinka přišla zcela nevýrazná, až příliš monotónní a tak nějak bez nápadu... Na druhou stranu nebyla v tu chvíli za gramofony a CD přehrávači sama, nýbrž po své levici už měla Magdu a po své pravé ruce DJe Subsista. Tohle duo v daný okamžik vypadalo, jako kdyby chtělo za provozu zázemí DJe totálně překopat k obrazu svému. Neustále se tak tahaly další dráty zprava doleva, aby se následně zase vše přepojovalo, přidávaly se sem externí efektory, Magda se také rozhodla do výstupu zapojit svůj minidisc a tak se celkové zpoždění oproti plánu vyšplhalo až na čtyřicet minut. Ač malá vzrůstem, o to větší elektrikářkou byla! A proč si místo pro Roxy typického Pioneeru vybrala (podobně jako ho protěžuje Richie Hawtin) mixážní pult Allen Heath, bylo jasné už na první pohled... Mám takový pocit, že ona by ho zvládala obsluhovat snad i poslepu. Jak při zapojování, tak následně při samotném hraní, její prsty pracovaly neskutečně přesně, odborně a naprosto přirozeně a byla radost jí při tomto koncertu pro dvě ruce pozorovat. Pokud byla pro mě Lindina produkce velkou neznámou, u Magdaleny Chojnacke už jsem se nechytl ani náhodou a vlastně onu roušku tajemství za těch 140 minut neodhalil.

Muzika ruku v ruce se světly i s projekcí...

Hlavní roli tu měly v každém případě notebook a Final Scratch, vedlejší zmíněný efektor, ovšem podceňovat za žádnou cenu nemůžeme ani hráče s vizualizacemi tohoto večera. Světelný park byl plně přizpůsoben tomu, co se na tanečníky "hrnulo" z reproduktorů a spíše jemně dochucoval celkový výsledek, než aby zbytečně rušil přesvícenými kužely světel. Tma tu tentokrát byla tak nějak prioritní a také na plátně to tak vypadalo. Projekce z dílny astraL d:Vision pod vedením šikuly VJe Quarka se k hudbě náramně hodila, bavila mě například pochodující postava, v níž se nepřetržitě měnila čísla, stejně jako vzhledem k odbytišti autorčiných tracků nápis M_AGDA. Ten postupně bílým písmem na černočerném podkladu problikával, měnil velikost a vlastně i ten zvolený font byl nesmírně působivý a zároveň moderní. V půl třetí se mi náhle naježily všechny chloupky po těle a naskočila husí kůže, to s odezvou na to, co právě paní Magda do svého setu zařadila. Úžasné nastředované plochy i člověka stojícího právě u baru pevně sevřely a už nepustily z objetí. V tu chvíli mě napadlo srovnání s podobně omamující Love (Loved) od Luke Slatera. Tohle znělo jako nový remix pro rok 2006 či alespoň skladba notně tímto skvostem inspirovaná. Parket byl náhle zase o něco plnější a každý si na tuhle pecku tančil po svém, ti odvážnější se zavřenýma očima a zasněným výrazem na tvářích.

DJ Subsist: fenomenální závěr minimalového večírku!

Když došlo ve čtyři hodiny ke střídání stráží s dopředu nečekanými třemi vteřinami ticha, které byly způsobeny rychlým přepojením techniky, ještě jsem netušil, že se pro mě absolutním hrdinou tohoto večera stane DJ Subsist... Jakmile však přehrávač v jeho notebooku začal odpočítávat první odehrané vteřiny a zvuk byl náhle o poznání zřetelnější, každý mohl zaregistrovat onu smyslnou vokodérovou hlášku: "Welcome To 8 Bit Style!", tentokrát v podání od Robag Wruhme s jejich Hugendubel. Vše se náhle zvrhlo do lámaných beatů, přičemž celkový výsledek zaúčinkoval úplně stejně, jako svěží vánek v parném létě. I v dalších třiceti minutách Petr ukázal, jak maximálně umí být minimal barevný a že především v kombinacích s dalšími škatulkami tkví jeho síla. Štafetový kolík si tu postupně předávaly třeba Matt John s Behind The Atoms, Troy Pierce dal k dobru svou 25 Bitches právě z katalogu značky M_nus, zazněla i Envy od Onur Özera či My Little Pony od projektu Caro. V už poněkud prázdné Roxy (horní bar se zavíral už v půl čtvrté) tak svižně posílal z reproduktorů tyto energetické dobroty, na něž ti zbylí slyšeli. Zalit v červeném světle však Subsist odvedl vzhledem k pokročilé hodině i brilantní výkon, co se samotného mixování týče. Má osobní výkonnost se však pohybovala už jen lehce nad nulou a byl tedy nejvyšší čas nuly a jedničky opustit a dopřát své tělesné schránce alespoň pár minut spánku spravedlivých...

Magda už je doma. Kdy přijede Richie?

Pokud si po přečtení reportu myslíte, že v hlavě nosím názvy všech zmíněných skladeb, projektů a labelů, asi vás zklamu. Jestli jsem během večera odhalil pouhé tři tracky, pak je to moc. To mi jen bylo líto vás ochudit o názvy pokladů, které si pánové Subsist a Click Joe oblíbili. Vzhledem k tomu, že se s nimi narozdíl od obou dam znám osobně, pak nebyl problém, je alespoň o nahlédnutí do této minimalové pokladnice, poprosit. Schválně se po výše zmíněných titulech podívejte, po jejich poslechu budete totiž litovat, že jste v ten čtvrtek v Roxy chyběli! A jak tedy první večírek svého druhu v tak velkém klubu vlastně dopadl? Po hudební stránce to bylo fajn, po stránce návštěvnosti už poněkud slabší... Na druhou stranu nepředpokládám, že už dopředu organizátoři akce počítali s tím, že Roxy bude praskat ve švech. Minimal je tu bohužel stále jen v plenkách a jsem osobně hodně zvědav, jestli bude křivka zájmu stoupat rapidně vzhůru. Moc bych ho této škatulce přál, jedná se totiž o muziku plnou překvapení a zvláštního napětí z dosud nepoznaného, dopředu nenaplánovaného... Naučíme se jí tedy všichni naslouchat, nebo se jen necháme dále manipulovat zástupy těch legendárních, kultovních, nejlepších a prvotřídních pouštěčů, které nám tu nejmenovaná agentura servíruje? Je to jen na vás, svobodná volba je svobodná volba. A já už si vybral. :)