Report z koncertu G. Michaela v Blavě od Myclicka

Za dvě stě padesát pět minut na místě!

Mám? Nemám? Udělejme spolu takovou dohodu... Pokud se v sobotu na jeho koncert teprve chystáte, přečtěte si report až po něm a pak srovnávejte, já u toho pražského totiž být nemohu. Vždyť by to bylo to samé, jako kdybych vám před návštěvou kina vysvětlil podrobně děj filmu. :) Tak platí? Byl to zvláštní pátek! Pořád jsem tomu nemohl věřit a pořád jsem přemítal, co jsem na cestu do zahraničí zapomněl. Tričko, džíny, jiné koruny, než na jaké jsem zvyklý, pas, mobil a klíče od bytu. Vážně pojedu jen takhle nalehko? Ale potřebuje člověk v dnešní době ve třicetistupňovém vedru vlastně ještě něco jiného? Pokud ho nepotká průtrž mračen, tak nikoli. A tak jsem to risknul a se žlutým autobusem od Student Agency za dvě stě šedesát káčé vyrazil v 16:00 z Florence k našim slovenským sousedům. Už zase a už zase za muzikou. Cestu jsem si krátil studováním novinek v "případu z Kuřimi" v denním tisku, od sympatické stevardky s ďolíčky vyfasoval své druhé kafe tohoto dne, znovu shlédnul oblíbený film Vrchní, prchni! a následně Zloděje životů s muzikou Philipa Glasse. Venku tropy, uvnitř příjemný chládek, srdce však bušilo jako na zvon! Vždyť už za chvilku ho uvidím skoro tváří v tvář... Jenže, kde se vlastně v Bratislavě takový Štadión Inter nachází? Pardon - nachádza? Není nad to, když se k němu necháte dovézt od nějakého domorodce, že? Vďaka Milan! Teď však co nejrychleji do jámy lvové. Pořád se totiž nemohu ubránit pocitu, že na můj pozdní příchod mistr rozhodně čekat nebude.

Není Michael jako Michael?

Že přijela do Bratislavy hvězda světového formátu, nebylo příliš k poznání. Vždyť loni jednotlivé zastávky turné 25 Live vyprodal téměř po vyhlášení, tak co se děje? Pouštět se do areálu začalo úderem devatenácté hodiny a fanoušci se čtvrt hodinky před devátou trousili už jen velmi sporadicky, přičemž vstupenky tu byly ještě stále k dostání... Za 1.490 Sk jste si mohli postát, za lehce přes dva tisíce posedět. Neuvěřitelné, vždyť za stejný peníz jsem si v roce 1996 užil Michaela Jacksona na Letné! Tohle je opravdu za babku... Zdá se, že přes počáteční obavy jsem nic nepropásl. Éterem se nad obrovským stadiónem v tuto chvíli zatím nesla reprodukovaná hudba, poznal jsem stařičkého Jamese Browna a náhle jsme se přistihl, že na to pódium zírám s otevřenou pusou. To bylo něco neuvěřitelného! Kolik kamiónů asi muselo tohle přivézt, kolik lidí se na té stavbě podílelo? Ústa jsem však okamžitě zavřel, reprodukovaná hudba totiž utichla, bylo přesně devět a prostorem se nesl pískot, řev a nadšené plácání dlaněmi o sebe. Hlasité fanfáry vzápětí naznačily, že to, kvůli čemu sem všichni dorazili, právě začíná. Poznávám ji... To je přeci závěrečná skladba jeho alba Listen Without Prejudice vol.1 - Waiting (reprise). A tohle, to už je opravdu on: tmavé džíny, černé sako, nezbytný zlatý křížek (tentokrát na krku), slušivé brýle na nose. Úplně každý ho musí vidět - když ne z pár metrů od sebe, tak alespoň na dvou obdélníkových plátnech.

Sluníčko zapadá za hory...

Plátna jsou fajn, ovšem to, co je za ním, to už je výdobytek nejmodernější techniky, který jsem poprvé zaregistroval v souvislosti s koncertní šňůrou Pop Mart irských U2. Osm sloupců dlouhých tenkých proužků, jeden vedle druhého do výšky tak sedmipatrového domu, díky nimž dostává projekce svůj další rozměr. Doba však pokročila a s ní se naskytly i další možnosti, jak tuto plastickou podívanou s věrnými barvami posunout ještě o maličko dále. V tomto případě pokračovaly totiž proužky dále až ke kraji pódia a populární Brit s řeckou krví na nich mohl bez problémů chodit, běhat i tančit... A zajímá vás skladba, při níž byste tento vynález ocenili ze všech nejvíce? Jednoznačně Praying For Time! George seděl na barové židli, před ním se vlnilo moře s tak věrnými vlnkami, že jste měli chuť do něj skočit a smočit své zpocené tělo, zatímco za ním žhnulo oranžové slunce. A najednou vám to došlo... Vždyť ono s každou vteřinou tohoto srdceryvného songu nenápadně z té výšky putovalo dolů, aby v samotném závěru tam někde v dálce do moře zapadlo. Nádhera! To však maličko předbíhám. Po tom atmosférickém intru to chtělo přeci jen něco energického, aby se dav mohl poprvé zavlnit na to, co už důvěrně zná. A skladba Flawless (Go To The City) měla z té poslední řadové desky jednoznačně ty nejhitovější ambice! Ale takhle brzy a už taková pecka? Funguje to - první pohyby do stran, ruce nad hlavou, první zatím nesmělé tleskání do rytmu. Jenže, když on má to obrovské charisma... Z levé strany pódia vedla osvětlená, vyvýšená a několik desítek metrů dlouhá lávka přímo nad lidmi do rohu pravého. Když se po ní vydal, burácelo to nejprve vlevo, pak ve středu a nakonec vpravo při návratu. Ten pocit, že jste jen pár metrů od něho, ten je prostě omamující a každý si ho tu užíval naplno!

Plný barák muzikantů.

Zmínil jsem plátna, zmínil jsem projekci, ale důležité jsou ještě dvě věci. Jakýmsi pokračováním projekce byly dva vysoké obdélníky zcela na kraji toho obrovského pódia, které se podílely na tom, aby byl vizuální zážitek turné dotažen k úplné dokonalosti. I tak člověk nevěděl, kam své oči nasměrovat dříve. Mistr si totiž přivezl patnáct(!) pomocníků a "uskladnil" je takto: napravo od projekce byl klávesista a vedle něho tři vokalisté tmavé pleti. To samé, ale zrcadlově otočené, na straně levé. Nad nimi (na jakémsi balkónu) baterie perkusí, nad perkusistou (tedy na dalším ocelovém balkónu) kytarista a basák. Na levé části byl zase na spodním balkónu bicák s dalším kytaristou, nad nimi saxofonista, flétnista a hráč na klávesy v jednom, přičemž společníka mu na tom jeho balkónu dělal další milovník strun... Uf, to bude náročný večer, aby člověku náhodou něco neuteklo. Navíc ani zpěváka, ani muzikanty jste nenašli vždy na tom samém místě. Holt chvíli nepostáli. :) On sám se často vydával na procházky po rampě vstříc svým fanouškům. Oni zase z prostoru pod balkóny čas od času přišli přímo před projekci, perkusista si doprostřed umístil své (pro tento účel) přenosné bubínky a takto v sedmi mu dělali ideální křoví pro skladby komornějšího rázu. Je nutné zmínit, že v koncertním provedení byly oproti originálům jednotlivé střípky postaveny na o něco volnějším tempu. Také při Everything She Wants bylo něco jinak. Zatímco ve dvaceti letech dělali on a Andrew Ridgeley na pódiu piruetky, ve třiačtyřiceti už je to s kondičkou o něčem jiném...

Bez Eltona a bez modelek, zato s nafoukaným Georgem Bushem!

Pokud není také dobrým hercem, dával do svého vystoupení vše, neodflákl, neodzíval. Plátno odhalovalo jeho zpocenou tvář - žár reflektorů, ještě teď v půl desáté pětadvacet stupňů, ke všemu ono upnuté sako, inu nemají to jednoduché ty hvězdy show businessu. :) Naštěstí ten lehký vánek byl nám všem ku prospěchu věci a také on se spolu s teď už černočernou oblohou podílel na výsledném zážitku. Zejména vyhlášená balada Jesus To A Child měla teď k sobě to správné přírodní aroma, aby zapůsobila tak, jak přesně zapůsobit má a aby se každé to slůvko zarylo hluboko pod kůži. Fungovalo to a svou zásluhu na tom měl také onen opravdu vymazlený aparát. Pokud bych byl znuděným miliardářem, každý z pražských klubů by ho dostal ode mě darem... Pouze v jednom případě technika selhala. To když se zhruba po dvaceti vteřinách skladby Precious Box její základy najednou zastavily a odmítly pokračovat dále. Naštěstí ani ne po půl minutě se přišlo na to, na kterém přijímači závada nastala a tak jsme si mohli užívat dalšího materiálu. Byla by to určitě nuda, když by v rámci svého vystoupení představil pouze skladby, které už fanoušci znají z ohlédnutí za jeho kariérou, tedy díky albu či DVD Twenty Five... Překvapením večera se tak stal track, který původně napsal Elton John. Ne, nejednalo se o notoricky známou Don´t Let The Sun Go Down On Me, tentokrát sáhl populární zpěvák po jeho skladbě Ticking. Stejně jako se nedostavil Elton John, stejně tak se na Slovensko nepřijely podívat ani Linda Evangelista, Tyra Banks, Beverly Peele, ba ani Nadja Auermann, tedy ony super modelky, které se objevily v klipu Too Funky. Dočkali jsme se jich pouze díky projekci za mohutného aplausu celého stadiónu - teď už se vlnil úplně každý. Teatrální číslo přinesla zase skladba Shoot The Dog. V jejím závěru se na pódiu nafoukla několikametrová postava George Bushe, přičemž měl ve svém rozkroku zakousnutého psa, jenž byl zabalen do britské zástavy. Inu nesouhlasit s politikou se dá opravdu různými způsoby a zdá se, že prostředků k vyjádření je ještě stále habaděj. :)

"Dám si dvacet a vy se zatím mrkněte na video..."

Back In 20:00 se náhle ukázalo na projekci a čas se také po vteřinách začal odpočítávat! Po hodinové show to chtělo zřejmě pauzu. Zatímco se z jeho nafukovacího jmenovce na pódiu vyfukoval vzduch, slovenští fandové se vydali za tolik důležitým doplňováním pitného režimu. Žetonový systém od fiaska na festivalu Creamfields však bojkotuji a tak mi čekání bez podkresové hudby zpříjemnil jeden z posledních a takřka uměleckých videoklipů - John & Elvis Are Dead. Těsně před uplynutím oznámeného limitu to mezi fanoušky ožilo a atmosféra připomínala vítání nového roku: "Deset! Devět! Osm!" Byl na vteřinu přesný. K následující Faith si k sobě přizval dva kytaristy a teď už jen v černé košili s vyhrnutými rukávy na svou dvacet let starou věc zavzpomínal v praxi. Při Spinning The Wheel po projekci pomalu projížděl filmový pás i s těmi vodícími čtverečky, přičemž se v něm objevovaly zajímavé momentky či autentická videa. Namátkou mohu zmínit Liz Taylor, prezidenta Kennedyho, Marilyn Monroe a další... Skladbu Amazing věnoval George člověku, kterého miluje a přesto, že byla určena pro Kevina Gosse, jen se ozvalo ono: "Ta Da Da, Ta Da Da, Ta Da Da Da Da", každý se přidal, každý si chtěl zazpívat spolu s ním. Pak už jen stačilo natáhnout mikrofon do davu a atmosféra se dala nakrájet! Opravdu jeden ze zásadních momentů vystoupení. Stejný úspěch sklidil i se slavnou I´m Your Man - tu znal úplně každý a i v téhle lehce pozměněné úpravě tu měla šťávu.

Jako když skončí film...

Závěrečné Outside předcházel věrný zvuk helikoptéry, která byla ostatně k vidění také v rámci doprovodného videa, George poděkoval, zamával, hluboce se uklonil a zmizel v zákulisí. Bude přídavek? Jasně - Careless Whisper a saxofonista tak ideálně získal prostor ukázat, proč právě on byl do téhle patnáctky vybrán. Uměl to! :) Působivý song snadno narovnal chloupky po celém těle, po něm následoval mohutný aplaus a řev a znovu jejich odchod do zákulisí... Tak co? Ještě jednu? Prosím... Nakonec se podařilo! Teď nastal ten vhodný okamžik k tomu, aby vzdal hold své kapele a vyžádal si potlesk výhradně pro ně. Dostali ho a ne malý! A my? Na oplátku Freedom ´90. :) V jejím závěru se ještě jednou prošel po celé rampě, aby se rozloučil (teď už opravdu naposledy) a patnáctičlenný band už sám vyrobil jakousi extended verzi téhle skladby, při níž jsme si mohli v titulkách přečíst jména všech účinkujících, prohlédnout si jejich fotografie a také se dozvědět, kolik řidičů kamiónů, pracovníků cateringu a dalších lidí se na téhle velkolepé show podílelo. Vám všem patří samozřejmě velký dík za tenhle vynikající koncert...

Čo teraz v cudzom meste?

Koncert skončil krátce po půl dvanácté a všichni také začali houfně vyklízet prostor... Vzhůru za nimi! Hostesky tu rozdávaly při odchodu jakési papírové krabičky v magentových barvách a s nápisem Veríme, že sme Vám priniesli svetový zážitok! "No to si pište..." Že by CDčko? Dokonce dvě - Twenty Five! Věru hezký suvenýr ze Slovenska si povezu. :) Ale co teď, když autobus zpět mi jede až v půl páté ráno? Naštěstí mě "kamarát" C.O.D.E. pozval do Nuspirit baru, kde by to měl roztáčet zástupce věhlasného rakouského labelu G-Stone - DJ DSL a tak bylo o zábavu postaráno. Hip-hop, trip-hop, down tempo a reggae ze sedmipalců, to všechno tady DSL se svou přítelkyní a kamarádkou hráli a my se spokojeně kývali do rytmu a povídali a povídali. A najednou byly čtyři ráno. Honem tedy nohy na ramena a vzhůru na nádraží. Teď už jen stačilo na čtyři hodiny zavřít oči a promítnout si všechny ty zážitky, tak jak šly za sebou. Pevně věřím, že i přesto, že se ze stadiónu koncert přesunul do T-Mobile Areny, bude to i u nás paráda. Ale věřte, že ten svěží vánek, který vám cuchá vlasy, zatímco on vám k tomu procítěně zpívá, ten vám bude trochu chybět...          

foto: Inty inty@partyzona.sk
Celý fotoreport najdete na http://www.partyzona.sk/fotozona/881-george-michael