Report z Wilsonicu od Romana

Je pátek, šestého června roku 2008. Dunaj byl toho dne poněkud neklidný a s podobnou silou, jako se v něm hnala voda se i na obloze honily mraky. Počasí pro Bratislavu neslibovalo kdo ví jakou sluneční intenzitu, ale Tyršovo nábřeží bylo na nepřízeň počasí připraveno. Všechny stagee byly řádně zastřešeny a během večera se to hned několikrát hodilo. I tak mi ovšem přišlo, že meteorologické hrátky s nervy návštěvníků trochu poznamenaly návštěvnost prvního dne festivalu Wilsonic a tak jeho kapacita nebyla zcela přesvědčivě naplněna. Wilsonic není festivalem zabírajícím tisíce metrů čtverečních. Na to kolik účinkujících nabízí je co do prostoru docela skromný a působí více rodinně, než světově. Ale je to jen zdání. V pátek, kdy jsem se já zúčastnil, nabídl opravdu show světové úrovně a program natolik bohatý, že šla z toho hlava kolem. Tři bohatě obsazená pódia nejrůznějších hudebních žánrů, které se nesnažily ani tak mapovat momentální populárnost, jako spíše nadčasovost.

Oproti nejpůvodnějšímu plánu se brány festivalu otevřely o necelou hodinu později. Záměrně říkám nejpůvodnějšímu, jak byl také uveden v rozsáhlém festivalovém průvodci, který byl k mání zdarma u stánku se vstupenkami. Kdo však sledoval do poslední chvíle novinky na internetu, věděl, že nastalo několik změn. Z line-upu vypadla Dani Siciliano, kterou zradily hlasivky a tak se start celého festivalu posunul blíže večeru a několik účinkujících si prodloužilo své hraní. Z programu na poslední chvíli vypadl také Neil Landstrumm kvůli nepředvídatelným technických problémům, kdy mu letecká společnost nedokázala zajistit přepravu jeho hudebních komponentů bez újmy na zdraví. To byly ale jediné dvě vady na jinak přepychovém programu.

Konečně vcházím do areálu prohlížejíc si jeho mapku v průvodci. Ovšem co to? Něco tu nehraje. Nejen, že barva Dunaje na mapce neodpovídá barvě Dunaje v ten moment a pomalu mi začíná docházet, proč že se stavěly ty protipovodňové hráze, ale hlavně rozmístění jednotlivých pódií je krapet jiné a tak teprve ve chvíli, kdy slyším Sonorityho, jak loudí ze svého laptopu první tóny, pochopím, kde se jaká stage opravdu nachází. Ta live si prohodila své místo s club stageí. Po areálu se v tuto chvíli pohybuje víc reklamních stvoření od jistého mobilního operátora či značky mobilního telefonu, než samotných návštěvníků, ale ostatně proč by si i ona nemohla vychutnat pořádnou českou muziku? Sonority více jak hodinu lákal postupně přicházející návštěvníky na tuto stage stejně intenzivně jako ta žlutá lepkavá páska zavěšená na stropech vesnicích hospod. A že se těch lidí ke konci jeho vystoupení přilepilo k asfaltu  na zemi poměrně dost. Ani se nedivím, protože typický Sonorityho smysl pro IDM a breaky je nadmíru chytlavý.

Apparat Band

První pořádná sprška přišla na řadu krátce poté. Těsně před devátou se nebe otevřelo a tak byl čas jít do kostela. Otevřeným nebem myslím samozřejmě liják a kostelem další ze tří stageí. Ta byla opravdu ukryta šikovně v útrobách kostela a krom ní nabízel tento prostor také místo pro uložení báglů či oblečení a stánek se suvenýry, který ovšem nabízel jen pár triček a čapek na hlavu. Byla docela škoda, že na Wilsonicu nebylo vlastně moc možností, jak utratit své peníze. Krom jídla či pití a maximálně toho trička tu nebylo nic. Hlavně mi chyběl obchůdek s hudbou. Přeci jen ne všichni interpreti byli všem známí a kolikrát natolik zaujali, že byla chuť si je odnést z festivalu i domů. Snad jediný B. Fleischmann vyslyšel (nejen) mé prosby. Fleischmann vystoupil po Petru Drkulovi z Česka, který předvedl efektní vystoupení jen za pomoci svých houslí. To Rakušan Fleischmann měl ku pomoci o něco více elektroničtější pomocníky. Těšil jsem se na něj velmi, protože už loni v pražském Paláci Akropolis mě svou hudbou naprosto okouzlil. Kombinací IDM, downtempa nebo stylu shoegazer dokáže vykouzlit opravdu snovou atmosféru a jeho melodie jsou velmi silné. A tak kdo nechtěl stát, v kostele se posadil, zavřel oči a nechal se unášet kamkoliv jen chtěl. Fleischmann během svého vystoupení zavzpomínal jak na svou starší tvorbu, třeba z alba Welcome Tourist, tak také na poměrně ještě nedávné album The Humbucking Coil. A před poslední skladbou upozornil, že dá k dispozici na pódium box se svými alby a kdo bude chtít, může se obsloužit a třeba mu i přispět. Přispěl každý.

Nebe se umoudřilo, ale nemělo to být na moc dlouho. Takže rychle slupnout nějakou večeři. V nabídce toho nebylo až tak mnoho, ale snad každý si mohl vybrat. Hot dogy, klobásy anebo hovězí či kuřecí maso v hamburgeru. Ceny naprosto v pohodě. Stánek s jídlem se nacházel v centru festivalu na dohled od všech stageí a tak ve změti beatů, pokud jste se zorientovali, byla možnost vybrat si právě ten beat svého srdce. Bude to jazzový rytmus na hlavní stagei v podání projektu Christian Prommer´s Drumlesson? Nebo dubstep od našeho Matoi? Anebo si můžete vytvořit vlastní party u stánku naproti, kde jsou k dispozici gramofony úplně pro každého. První dvě možnosti jsou pro mě lákavé, na třetí si netroufám, přeci jen bych rád, aby si mohl zahrát někdo i po mně a to nebylo příliš reálné když mé ruce jsou obě levé. Takže dubstep nebo jazz? Jazz! A také z důvodu toho, že po něm bude Apparat a tak volné místo před pódiem bude nedostatkové zboží.

Řekl bych, že na Apparata se těšilo hodně lidí. Dokonce tentokrát nepřijel sám, ale jako Apparat Band, což znamenalo o dva lidí navíc. Apparat obsluhoval elektrickou kytaru, ale po prvních minutách jejich vystoupení bylo znát, že něco není v pořádku. Samotná hudba mi přišla poměrně nemastná neslaná a na Apparata dosti jednoduchá a fádní, ale hlavně ten zvuk! Mikrofony chrčely kdykoliv do nich Aparrat nebo kdokoliv jiný něco řekl, hudebně byly také dost nejistí. Nezbývalo nic jiného než utéct. Těžko bych někomu věřil předem, kdyby mi tvrdil, že budu z Apparata utíkat. Ovšem nešlo jinak a moje uši mi za to poděkovaly. Moje uši totiž ví, že konzumace podivných látek před vystoupením není zrovna tím pravým ořechovým. Teď ještě aby to propříště věděl i Apparat s jeho kumpány. Tohle byla docela ostuda.

Nevýhoda takovýchto festivalů je ta, že sice pořadatel připraví klidně tři přepychové pódia, ale už k nim nedodá manuál, jak je používat. Vždyť princip "roztrojení" mi dosud není znám. A tak mě tu a tam zamrzelo, že jsem právě na tomhle pódiu a nejsem na jiném. Jinak to ale nešlo. Než přebíhat, raději zůstat. Po Apparatovi nabízela live scéna mimozemšťana. Respektive jednoho docela neobyčejného Brita jménem Beardyman, který uměl se svými ústy nadpozemské věci. Docela fajn nápad tohle umět, člověk pak ušetří za doprovodné  hudebníky, většinu nástrojů, zvuků a ruchů si nahraje sám a navíc to nikdo nepozná. Beardymanu šly nejlépe bicí a kdybych se na něj během vystoupení nedíval, ani bych nepoznal, že je na pódiu sám a v rukou nemá ani jednu paličku.

Vrchol večera byl ale ještě před námi. Kolikátý už? Myslím, že ani naše jedna známá politička Dolly B. tolik vrcholů během jedné noci nezažila. Krátce po druhé ranní se před live pódiem tísnil opravdu početný dav. Hrát měli maskoti celého festivalu, Francouzi Noze. Vážně maskoti, však to oni byli na každém plakátu nejen po Bratislavě, to oni nafotili sérii zábavných fotek do festivalového průvodce a to oni natočili video upoutávky, které byly před festivalem na internetu. Tihle dva chlápci ovšem umí nejen dělat srandu, ale i perfektně hrát a to nám během necelých 90ti minut předvedli. Převážně z jejich poslední desky Songs On The Rocks. Tyhle chlápky bezpečně poznáte i se zavřenýma očima. Hlavně podle živých nástrojů, neuvěřitelného hlasového projevu obou, ale hlavně Ezechiela Pailhese a pak také podle show, jakou umějí předvést. Stačí snad jen říct, že na pódiu předvedli nefalšovaný striptýz a snad kdyby na festival neměli přístup i děti, sundali by i spodky. K sobě si přizvali dva hudebníky, kteří obstarávali dechovou sekci a že obzvlášť na posledním albu dostala velký prostor. O to víc mrzela hlasová indispozice Dani Siciliano, protože dle původního plánu s nimi měla také vystoupit. Jedinečný mix skladeb od klasicky tanečních pecek přes náznaky minimalu až třeba po moderní dechovku nenechaly nikoho jen tak nehybně stát a můžu vám říct, že oproti této atmosféře byla naše klasická halovka jen nudnou příbuznou. Prostě jeden z koncertů, na který se nezapomíná.

Pomalu nastal čas rozednívání a na všech stageích se hrálo už hodně tanečně. Na dubstepu samozřejmě dubstep, který tam diktoval jeden z nejpovolanějších, Brit Skream. Na live pódiu po Noze vystoupili Jeff Milligan a Mike Shannon z Kanady aby dali ochutnat něco z pravého minimalu a v kostele se ranní modlitby nesly v duchu taneční a klubové zábavy francouzských dOP. Nám přespolním trochu kazily plány české dráhy, které nejezdily zrovna dle line-upu na Wilsonicu, a tak byl zanedlouho čas brány festivalu opustit. Kdo mohl, určitě zůstal i na sobotní program, který také nabízel bohatou nadílku hudby. Já jsem rád alespoň za pátek a také, že se festival vůbec konal, když po problémech s pozdní dodávkou velkokapacitních stanů hrozilo, že se všechno nestihne včas postavit. Stihlo a nikdo z návštěvníků neměl šanci nějaké problémy ani zaregistrovat. Perfektní organizaci se sluší poděkovat nejvíce. Bez ní by se Noze nesvlíkli, bez ní by v kostele nezněla doslova božská hudba a bez ní by prostě nebyl žádný Wilsonic – festival s názorem.

Foto: Lenka (Techno.cz)