Report z Pohody od Texxe aneb jak mi Fatboy slíbil košili a nemrzí mě, že ji nemám - pátek

Prvním silným dojmem z festivalu je pro člověka, zvyklého na tuzemské akce, jeho velikost. Nemluvím o poloprázdném naddimenzovaném areálu, v němž promotér bůhví proč čekal třicet tisíc lidí a nakonec se v něm ztrácí návštěvníků destkrát méně. Pohoda je postavena velice šikovně, lidí je akorát, u stánků se netvoří fronty, ale je prostě velká – když hned po příjezdu vyrážíme přes celý areál na drink do stanu Semtexu a pak zpět do auta pro věci, zabere nám jen cesta skoro 45 minut. Není divu, že se po areálu prohání řada lidí na kolech, koloběžkách či na bruslích. Příště je beru také, tentokrát nezbylo, než dobře promyslet, co vzít všechno sebou do areálu, abychom se nemuseli vracet.

Hned po krátkém odpočinku u Semtexu, jímž zároveň dodáváme energii po opravdu dlouhé cestě, vyrážíme na obhlídku areálu. Je vidět, že Mišo Kaščák se svým teamem nedělají mejdan poprvé. Zázemí je perfektní a velice vstřícné k návštěvníkům, od hladké organizace parkování, přes uklizené stanové městečko s několikrát denně čištěnými toaletami, stan se sprchami, několik umýváren s pitnou vodou až po solidní výběr občerstvení (byť za opravdu nestředoevropské ceny jako sýr v housce za 90,- SK).

Díky rozkopaným silnicím na Moravě dorážíme později než jsme chtěli a bohužel již nestíháme Američany Gossip. Místo toho procházíme jednotlivá pódia a stany a necháváme se vtáhnout atmosférou festivalu. Ta se nedá příliš srovnat s jinými akcemi, snad jedině s evropskými giganty jako Roskilde či Glastonbury. Na Pohodě je totiž hudba jen jednou z mnoha složek festivalu. Návštěvníci živě reagují na skáčkový nebo jazzový koncert stejně jako na diskuzi o lidských právech v Barmě nebo Bělorusku. Ze všech přímo dýchá "pohodová" a otevřená atmosféra, metalisti sledují Havlovo absurdní divadlo, maminy s dětmi na ramenou hopsají na Fatboy Slimovi. Na první pohled je to zvláštní, ale strhne vás to okamžitě.

Matthew Herbert

Ale to už bedňáci kmitají po hlavním pódiu a připravují nástroje pro Matthew Herberta a jeho big band. O swingujícím hudebním neurotikovi, který stojí za posledními deskami Björk jistě více napíše Myclick, který vyrazil na jeho pražský koncert, mě příliš nenadchl. Swing mám rád a orchestr hrál opravdu pěkně, ale moc mě nebaví "živě" hrající producenti, kteří pořád významně točí tlačítky a pořád něco mačkají na svých mašinkách ve chvíli, kdy i nepříliš cvičený posluchač jasně slyší jedinou na neměnou beatovou linku. Ale show musí být a asi by mi bylo také hloupé jen stát na pódiu a dívat se na ostatní muzikanty jak se opírají do strun, bubnů či dechových nástrojů…

Matthew Herbert Big Band

Ani mě tedy moc nemrzelo, když jsme po pár písničkách vyrazili do press centra. Tam se totiž chystala tisková konference s hlavní hvězdou dnešního večera a pro mnohé i celého festivalu – Normanem Cookem neboli Fatboy Slimem. Norman dorazil na čas a byť trochu nevěděl kam s očima, působil jako fajn chlapík. Novináři mu to svými slaboduchými otázkami neusnadňovali (padaly otázky typu "Budete hrát svou produkci nebo i něco převzatého?" nebo "Připravil jste si pro nás něco zajímavého?"), přesto bavil svou bezporostředností celý sál. Nakonec jsme se dozvěděli, že již deset let chystá desku netradičních kolaborací třeba s Iggy Popem nebo Dizzee Rascalem, příští rok možná bude opět party na pláži v jeho rodném Brightonu a havajské košile nesbírá, ale pořád mu je dávají kamarádi, tak jich má několik desítek. Nakonec mi jednu z košilí slíbil po hraní dát jako suvenýr. Bohužel mě po vystoupení nepustili do backstage, takže košili nemám, ale zas tolik mě to nemrzí. Měl bych z ní radost asi jako z dresu fotbalového útočníka, který neproměnil rozhodující penaltu a jeho team jede po porážce domů.

Fatboy Slim (foto: Jedi)

Již dlouho mě nikdo tak nezklamal jako Fatboy. Nečekal jsem žádnou Djskou gymnastiku, ale za výkon, který v pátek Norman předvedl by se měl stydět i místní diskotékový DJ v Horní Dolní. Jasně, viděl jsem desetitisícový dav nadšených tanečníků, kteří často ječeli a skákali s rukama nad hlavou. Bohužel jejich nadšení neplynulo z kvality mixování nebo netradičního výběru skladeb. Brightonský DJ mixoval naprosto příšerně a povětšinou jen z Abletonu, který za něj skladby sám rovnal, pokud si troufnul na Cdčka, mix se s nemilosrdnou jistotou rozkopal. Občas mě příjemně překvapila méně známá skladba, většina setu však patřila beatportovským top 10 a zejména pak hitům vlastním či jiným, vždy však notoricky známým. S přechody mezi skladbami si dával opravdu na čas, napočítal jsem mu průměr přes sedm minut na skladbu, v pohodě tak stíhal odcházet z pódia (sic!) pokecat se svými kamarády, vrátit se na 10ti vteřinový mix přes plochu a opět vyrazit za partičkou. Jasně, už na tiskovce Cook jasně deklaroval, že není technický kouzelník, ale točení sluchátky nad hlavou dobrou party neudělá. Na druhou stranu musím v rámci objektivity přiznat, že se řadě lidí jeho vystoupení opravdu líbilo a odcházeli spokojeni, já nevydržel ani do konce a naprosto souhlasím s názorem kolegyně Lenky, že předvézt tento výkon někdo z DJs třeba ve Svojšicích a nejmenoval by se Fatboy Slim, lidé ho zaslouženě vypískají. Vrcholem jeho show tak nakonec byla vtipná performance, kdy stovka festivalových návštěvníků zatančila choreografii z klipu Praise You.

Video: Fatboy Slim na Pohodě

O to víc jsem si ale užil vystoupení UNKLE a Mr. Oizo v O2 stanu. Zvláště první jmenovaní předvedli zřídka vídaný taneční nářez, podpořený nejen živými muzikanty, ale i zuřivou světelnou show a správně temnou projekcí. Mr. Oizo, známý hlavně svým džínovým singlem Flat Beat, mi zase spravil náladu po brightonském šaškovi. Přesné mixy, electro ostré tak, že se bojíte, aby vám neuřízlo uši a za celé dvě hodiny nenechal ani chvilku na vydechnutí. Zbytek nočního programu vzdáváme, Speedy J ani Toky s Bossem už mé nohy nepřemluví, čeká nás půlhodinová cesta do stanu a krátký spánek.