Report z koncertu Sigur Rós od Myclicka

Kdo viděl film Heima, ten nemohl v úterý chybět!

Tu nedělní premiéru večírků Midnight Sun Sessions si pamatuji moc dobře... Krátce poté, co jsem minul dvě hostesky s finskou vodkou s příchutí grepu, jsem se usadil na židličku v hlavním sále Paláce Akropolis a než se i u nás velmi populární Norové Ralph Myerz & The Jack Herren Band pustí do dalšího ze svých energických vystoupení, prozatím jsem sledoval příběh na plátně. Ani jsem nedutal! Vždyť ta příroda, kterou jsem doposud nepoznal, byla tolik krásná na pohled a přestože se z těch promrzlých tvářiček chlad přenášel i k nám do publika, přesto jste si to ještě s útěkem do tepla rozmysleli... A zase za to mohla muzika, která tak neuvěřitelně sálala do každého otevřeného bubínku všech přísedících. Přitom tempo těch skladeb nebylo vůbec závratné a jejich nálada spíše rozvláčná, ten vysoký a řezavý hlas by však probudil každého spáče, kterému by se právě v tento vzácný okamžik po náročném víkendu klížila očka. Na plátně se odvíjel děj filmu Heima, jenž popisuje putování islandského kvarteta Sigur Rós a ten hlas patřil jejich zpěvákovi, který po svých rodičích získal tentokrát naštěstí ne příliš krkolomné jméno - Jón ?ór Birgisson. Jen málokdo si v tu chvíli pomyslel, že přesně takhle nám pár měsíců nato, sedm let od jejich první a poslední zastávky u nás zahrají...

"Jestli na to máš, jdi dopředu, ale všechny věci sebou!"

Jen to nebude nikde na louce mezi skalami, ba ani v Paláci Akropolis, ale v jedné z těch velkých hal, které teď tak často střídají jména, konkrétně v té s aktuálním názvem HC Sparta Praha. Že by oslava severské kultury konečně nabyla takových rozměrů, že jakýkoliv z pražských klubů už svou kapacitou nestačí? Už to tak vypadá, i když tentokrát se ještě prostor uvnitř musel uměle zmenšovat! Ale také šikovně rozdělit... Kdo připlatil stovečku, ten mohl za 790 Kč až k pódiu, kdo připlatil tři, ten mohl na VIP tribunu, aby měl vše hezky z první ruky, kdo platil vstupné základní, ten si mohl vybrat. Buď na samý konec parketu a ideálně si tak změřit aktuální stav svých dioptrií či se usadit po stranách v zadní části haly na některé z mnoha sklápěcích sedátek. Takže kam? Už dlouho nebylo rozhodování tak snadné... Na tuhle kapelu si zkrátka a dobře nezapaříte! Jakýkoliv pohyb by byl nepatřičný, snad pouze pravou rukou byste se občas mohli chytnout za srdce. Navíc obdobně jako všude jinde v Praze provozovatel absolutně netušil, proč by měl v letních měsících platit ještě šatnáře, tudíž o veškerá příruční zavazadla se teď musel každý z návštěvníků postarat sám. Také tento fakt výběr pozorovatelny usnadnil.

Tak to jsou oni – silná čtyřka včetně korunovaného krále!

Bylo pár minutek po osmé a tam dole to poprvé unisono zařvalo! Nad pódiem byly rozsvíceny lampióny všech velikostí v počtu sedm kusů a ti čtyři, kteří před návštěvou amerického kontinentu tento měsíc statečně putují Evropou, právě odstartovali své další vystoupení v řadě... Technický rider bude zřejmě stále stejný, takže také tentokrát v pravém rohu pódia s korunou na hlavě bicí zatím spíše hladil Orri Páll Dýrason, pár kroků od něho se s basovkou procházel Georg Holm. V levé části blíže ke středu se nad klaviaturou skláněl třetí člen kapely, tedy Kjartan Sveinsson a přímo v prostředku, prozatím však vzadu, struny u mikrofonu rozezněl ten, co si jistojistě v průběhu vystoupení vyžádá nejvíce pozornosti. Levou část pódia totiž zabrala jakási kytarová šatna, tedy místo v němž příslušný technik vždy během písničky vybral další z těch ladných nástrojů, zkontroloval ho, naladil a následně předal do těch správných rukou... Už ve čtvrt na devět jsem však měl pocit, že tentokrát můj report z místa konání bude vypadat zhruba takto: The Festival - modrá, Gobbledigook - žlutá, Glósóli - bílá. Že nerozumíte? V samém středu pódia byl umístěn silný reflektor, který postupně měnil své spektrum a já si sedl zřejmě tak nešťastně, že mi ho neměl kdo stínit. :( Naštěstí oči si postupně přivykly a postupně jsem rozeznával také tvary a pohyby.

Jónsi: v hrdle diamant, kterým řeže a kytaru zas týrá smyčcem!

I když protentokrát nás žádná rozcvička, tak jako v případě Datarock, nečekala! Také na pódiu by bylo jakékoliv pohnutí navíc spíše na škodu. Svou zbraň, tedy ten naprosto ojedinělý hlasový fond netasil "Jónsi" ihned a museli jsme se obejít také bez přivítání – zřejmě až tak si ho šetřil, zřejmě až tak ho schovával. Nicméně dočkali jsme se a po zhruba pěti minutách v na Sigur Rós poměrně našláplém úvodu se s kytarou na krku konečně přitulil k mikrofonu. Ještě, že se na stáncích v přilehlých prostorách používaly plastové kelímky namísto skleniček. Ty by totiž zaručeně popraskaly! Přesně tak, jak ho známe – tradičně vysoko, tradičně čistě, tradičně s bolestí v srdci, kterou si nechce nechat pro sebe, ale potřebuje se těm kolem sebe vypovídat. Okamžitě byli jeho a jen co úvodní kus dozněl, vděčně ho odměnili salvami potlesku. Publikum bylo přitom velmi vzdělané a u skladeb často až desetiminutových moc dobře vědělo, kdy se v těch rozvleklých pasážích dočká toho opravdového konce, aby svým plácáním zbytečně hráče nevyrušovalo. The Festival jsem si v posledních dnech oblíbil a také tahle velmi kontrastní věc se v jejich repertoáru objevila. Tak něžně na dálku laskal a tolik hladil, aby nastal v půlce ten předpokládaný zvrat a jeho rozvášněná kytara, na níž teď používal smyčec, mohla svést vyvážený souboj s táhlými rozvrzanými party, které se linuly ven z království kláves, jemuž vládl "Kjarri".

Bez projekce bos, zato s naprosto oslepujícími světly!

Ne vždy měl bubeník Orri plné ruce práce, od svých škopků však nemizel v temnotách, nýbrž ve středu pódia, aby také on rozehrál své prsty na bíločerné klaviatuře. Stejně jako čas od času sám Jónsi. Seveřané tak mohli opět potvrdit ten známý fakt, že ne Čech, ale to každý Islanďan a Nor je automaticky muzikantem a ve většině případů ovládá hru hned na několik nástrojů! Instrumenty si přitom přivezli opravdu překrásné a už od pohledu stařičké a velmi těžké - však se při častém stěhování řádně zapotili také další asistenti ze zákulisí... Přestože by film Heima byl v tomto případě pro projekci velmi stylový, museli jsme se bez pohyblivých obrázků obejít! Celá zadní stěna za tímto kvartetem byla osazena důmyslným světelným parkem. Pak už jen stačí svěřit otěže do rukou tomu, kdo jejich tvorbu bezpečně zná, přesně ví o momentech vyvrcholení a ačkoliv tahle něžná a smutná muzika by si klidně porozuměla jen s měnícím se světlem lampiónů, ve vypjatých momentech skvěle ladily i obrovské lampy stroboskopů. Nádherná světelná show, při níž se ze stropu díky maličkým vířícím kousíčkům spustil také umělý sníh... Chladné však naše publikum rozhodně nebylo a živě s těmi čtyřmi spolupracovalo. Stačilo, aby Jónsi přednesl táhlou melodii (všechny ubezpečil, že je přeci velmi jednoduchá) a věřte nebo ne, oni ji po něm poslušně opakovali, ve skladbě Gobbledigook s absencí bicích jen tleskáním zase po celou dobu vyráběli rytmickou složku. Opravdu vřelého přijetí se dočkali a já po hodině a půl konečně pochopil, že na vzácné hosty s dlouhými dechy i šermování se smyčci mohu zcela určitě zapomenout. :(

Kde zůstaly ty čtyři dámy?

Krátce po půl desáté se s úklony a máváním odebrali do prostor, kam je normálnímu smrtelníkovi vstup zakázán a jejich záda teď masíroval dlouhý potlesk několika tisícovek dlaní. Přídavek je evidentně zajištěn! A Popplagi?, ta dlouhatánská skladba plná zvratů, která se objevila i ve filmu Screaming Masterpiece, byla historicky poslední, kterou si tu od nich mohlo publikum vyslechnout. Kolik slziček ukáplo, to vám neprozradím, jisté je, že se vrátili pak ještě jednou, z pódia sestoupili o schůdek níže a znovu se uklonili tak, že se prsty dotkli špiček svých bot. Věru nádherná podívaná to byla, podívaná, na kterou budu hlavně skrze její originalitu vzpomínat hodně dlouho. Kde se však stala chyba? Vyložil si jeden redaktor tiskové materiály jinak, než měl a nebo zůstaly dechová a smyčcová sekce tam daleko napevno sevřeny mezi ledovci? Zcela určitě by toto vystoupení získalo další rozměr k dobru, ale mohlo být vlastně ještě lepší, než bylo? Kdo ví... Jak to všechno mělo vypadat, se dozvíme třeba až za dalších sedm let, pevně věřím, že jejich krajanka Björk, s níž jsme měli tu čest naposledy v roce 1998 na Džbánu a další velcí Islanďané GusGus, s nimiž jsme mohli mít čest letos, se tu ukážou o něco dříve. Pokud mi za nehty zima zalézá tímhle způsobem, pak se jí vyloženě nemohu nabažit. Klidně i v srpnu! :) A třeba příště chytnu i ten roztřepený smyčec, který Jónsi hodil jednomu ze šťastlivců v davu...

foto: MHD mhd@techno.cz
video: Sony sonyarter@gmail.com