Report z koncertu Incognito od Myclicka

20:30 aneb ani k sobě, ani od sebe...

Tehdy v květnu roku 2007 se všichni trousili jako švábi na pivo a nakonec se dotrousili v takovém počtu, že frontman formace, která dokáže tak příjemně hrát i hřát, mohl být spokojen. Nebyl jsem tehdy ušlapán a přesto jsem další z návštěv pro koncerty tolik populárního Lucerna Music Baru tentokrát nepodcenil a raději už v půl deváté po černém madlu kovových dveří chňapl. Nic! Nedaly se otevřít ani dovnitř, ani ven. Cedule žádná, uvnitř návštěvníci v kabátech i trhač lupenů. Co se děje? Mám tu plot za nekázeň? To snad ne... Na záda už mi dýchali další příchozí, vtom se ozval bzučák. Pochopil jsem záhy! Fronta na šatnu se totiž vinula po schodech vzhůru a aby se uvnitř nepřelévala nepřehledná masa, pouštělo se na etapy. Už aby bylo léto! Šatnáři budou sice bez práce, ale každá zbytečná čtvrthodinka strávená čekáním na odbavení se přece hodí! Přes to věčné štěbetání nebyla přitom ta podkresová muzika z CDčka téměř slyšet, jisté bylo jen jedno – dávají si na čas a dle mého odhadu s posbíranými zkušenostmi z tohoto prostoru ještě tak hodinku budou...

"Sleduj bílou pásku, dovede tě až k mikrofonu!"

Pódium teď zalévaly ostré paprsky širokého spektra barev, situace před ním však té dlouhatánské frontě vůbec neodpovídala. Jen pár nedočkavých plus všechna obsazená místa na židličkách u ochozů balkónu, ale jen co další ramínka obdržela pro následujících pár hodin nevítaný suvenýr, v kotli to opět mohlo zabublat... S každou minutou přitom nervozita strmě stoupala a dobrých pět své netrpělivé "Uuuuuuž!" vykřikovala s malými přestávkami sedící dáma vedle mě a bouchala dlaní do stolu. Panečku, to jsou emoce! Zatím však nebyl jejich technik úplně spokojen. :( Stále obcházel mikrofony, poťukával na ně, skláněl se k monitorům, mačkal klapky všech tří klaviatur, rozladěná basovka mířila dolů do sklepa, patřičně naladěná zase zpátky do stojanu, byl to zkrátka perfekcionista a přitom dělal jen svou práci – poctivě! Obdobné to bylo i s přístupovou cestičkou mezi nástroji... Na podlaze bílá lajna z lepenky jako od silničářů, každý roh i každá hrana byly taktéž označeny, aby se o ně jednotliví protagonisté nepřerazili a ti konečně také v půl desáté vyfárali z toho pražského dolu a rozebrali si své určené pozice. Tak kohopak tu vlastně máme?

Incognito: Stále stejní, přesto trochu jiní...

Stejně jako tehdy zamířila tříčlenná dechová sekce čítající ságo, trumpetu a pozoun do levého zadního rohu, basák Francis Hylton to musel do toho protějšího vzít přes celé pódium, na stupínek se pak elegantně vyšvihl sám šéf tohoto uskupení a za hodně rozložitou a pečlivě naleštěnou bicí soupravu usedl... O poznání mladší bicák! Tak dnes to bude bez Richarda Baileyho, bohužel. :( To klávesák Matt Cooper v šedém sáčku nás nezklamal, on se do Prahy vrátil a ihned po krátkém přivítání mezi své tři elektronické krasavice usedl. To už totiž Bluey rychle třikrát hrábl do strun, aby upozornil na Solar Fire, aplaus pomalu dozníval a těch sedm se ponořilo do té překrásné muziky, která tolik voní jazzem, soulem a funky. Vlastně ne, samozřejmě tu byl ještě Tony Momrelle, který se stal předloni po právu miláčkem publika. Když se zrovna nekroutil u stojanu s mikrofonem a medově nepřednášel, svým "chrastícím hasákem" si stále poklepával do rytmu a chvilku nevydržel na jednom místě. Co však znamenají ty dva stojany s mikrofony po jeho levici, které teď smutně stojí jako strašáci v poli? Dočkáme se i tentokrát obou vokalistek, které tehdy také zazářily? Tady jsou – Imaani tedy vpravo, Joy Rose mezi ně... Muselo to tak být, už v Talkin´Loud se Joy na všechny v sále rozeřvala, následně se zakláněla tak, že hrozilo přepadnutí, ten název prostě seděl, ale já bych si s ní rozhodně takhle "popovídat" nechtěl! :)

22:00 a Matt toho má plné brejle...

Jako by měli pocit, že to na začátek trošku přehnali, hned v následující Deep Waters proběhlo jakési uklidňování a zároveň další odkrývání hlasových fondů. Znovu měla Joy hlavní slovo, znovu byla nepřeslechnutelná, znovu se však mohla spolehlivě opřít o své dva kolegy, kteří jí vytvořili velmi košaté křoví. Tehdy tolik rtuťovitý Matt se zatím překvapivě držel zpátky. Občas na té maličké židličce nadskočil, občas pro efekt přejel po klaviatuře sem a tam, párkrát usrkl obsah té úzké modrostříbrné plechovky, křídla mu na zádech zatím nerostla, ale náhle začal vyvádět... V okamžiku, kdy získal od ostatních prostor, uhodil nejprve doprostřed té nejvýše polehávající klaviatury, pokrčené prsty se mu rozeběhly na obě strany a uvnitř to mňoukalo tak, jako kdyby klubko koček právě tahal za ocásky. Už to byl opět on, šílený pianista, který si po téhle rozcvičce musel z obličeje sejmout i okuláry – měl toho do slova a do písmene plné brejle. Jaké to štěstí, že se po vzoru Jerry Lee Lewise na své nástroje nepostavil, kdo ví, zda by byl koncert zdárně dokončen... Tohle číslo sebou přineslo i kýžený efekt – aplaus i výkřiky se teď hrnuly na pódium pod tlakem, publikum se parádně uvolňovalo, znovu se líbil, znovu zabodoval!

Chodili jste ve škole do áčka nebo do béčka?

Ano, sóla jsou u téhle party velmi častým jevem. Ostatní se vždycky na chvilku stáhnou do pozadí a jeden z nich se v ten okamžik musí spolehnout jen sám na sebe a vzbudit u přihlížejících diváků a svých kolegů nějaký ten zájem. Jako u komise. :) Takto byl v průběhu koncertu oceněn také saxofonista, který ze své hanby mohl na chvilku zamířit až na střed pódia, aby se předvedl. Tony mu teď oddaně držel mikrofon, v nohou mu neustále škubalo a čím delší ten jeho dech byl, tím větší ovace na jeho hlavu mířily. Svých pár vteřin slávy si však nečekaně užil také mladík pod pódiem... Jak dobře ten jejich repertoár zná a jak moc si ho užívá, si Bluey dobře všiml, pak už stačila jen vhodná příležitost a v závěru jednoho z vygradovaných čísel přistoupil k okraji a svěřil mu mikrofon... Parádní fistule byla oceněna další sprchou nadšení, následoval šéfův stisk pravice, poplácávání po ramenou jeho nejbližších – kdy se vám to vlastně poštěstí, zazpívat si s Incognito? :) Bluey však nestál o one-man show. Jako před dvěma lety sál rozdělil na "Section A" a "Section B," trpělivě předzpívával a vedl a jako silná ozvěna mířila jeho slova zpět. Ze všech stran. A běda, když se na balkónech někdo flákal – to jeho charisma si ono pokračování vynutilo. Uměl to s nimi a oni ho milovali!

Bluey: "Ty si vem paličky, ty basovku a ty si sedni ke klávesám, jo?"

Pravda, některé kousky už jsme znali, jiné byly vymyšleny až o něco později. Vůbec netuším, jak zdatný byl Richard Bailey, tedy na kolik dalších nástrojů kromě svých škopků ještě uměl hrát... Jisté ovšem je, že v okamžiku, kdy se tu zpívalo a hovořilo o změnách, Bluey, který sám kromě kytary ještě obsluhoval elektronické dotykové perkuse, dostal chuť na onu oblíbenou hru Škatulata, hejbejte se! A tak si mladý bicák (mimochodem jeho sólo bylo také přepychové) zahrál na basovku, klávesák zase usedl za teď uvolněné bicí tak, aby tu jeho židličku zahřál pro změnu basák! :) Příjemná změna, slušelo jim to a rozhodně si neuřízli ostudu. To dvě dámy z u nás stále více oblíbenějšího kvarteta Yellow Sisters, které Bluey zavolal náhle nahoru, zase až tolik neoslnily... Osvětlovač teď pódium stylově oblékl do žluté a právě jim byly svěřeny doprovodné party v refrénu k té známé a tolik mazlivé Still A Friend Of Mine. Těžko říci, zda byly jindy upovídané zpěvačky až příliš rozechvělé z takové pocty, či se jen bály dostat se k mikrofonu o něco blíže, ale ač jsem uši napínal sebevíc, ten jejich příspěvek jsem bohužel přeslechl. A tolik jsem o něj přitom stál! Ani Always There, jež jim v těch devadesátých letech udělala jméno i u těch, kteří se s nimi dosud nesetkali, na mě tentokrát příliš nefungovala a mé chloupky jen polehávaly...

Odteď už ne Always There, odteď mám jiného favorita – N.O.T.

Přestože Tony, Joy i Imaani takto ve třech Jocelyn Brown směle zastoupili, výsledek nebyl tak čistý a uhlazený, jak ho známe z desky... Chyběla mu ona vzdušnost a romantika, tohle znělo tak strašně komplikovaně a nahuštěně, až se ono původní kouzlo v tom sále nad hlavami diváků nějak rozplynulo. Příspěvky od hráčů na dechy pak zafungovaly jako záchranný kruh. Dlouho předlouho hovořil Bluey poté, co byl spolu s kapelou zespodu ve čtvrt na dvanáct vytleskán zpět. Několikrát děkoval za aplaus, kterého se mu u nás znovu v takové míře dostalo, hodně vzpomínal na doby minulé, slíbil, že se vrátí a již tradičně představil svůj "United Nation Of Incognito" i s konkrétní zemí původu toho kterého protagonisty. V tu chvíli mi bylo jasné, kterou skladbou se asi rozloučí... Ano, i tentokrát se opakoval, i tentokrát došlo na Marleyho rozhoupanou One Love. Takže jen jakési repete? To vůbec nevadí, už dlouho jsem nebyl na koncertu, kdy publikum skoro přehlušilo svým zpěvem ústřední vokalisty. Ale ano, naposledy na Front 242 na stejném místě! :) Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, co se koncertů týče, tak hned vedle Akropole zvedám palec pro Lucerna Music Bar. A může za to výborný zvuk, klimatizace i obsluha. A s tou šatnou? Holt to ještě chvilku vydržme...

Video: Incognito @ Lucerna Music Bar

foto: MHD, mhd@techno.cz Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz