Report z koncertu Jon Kennedy live band od Myclicka

V březnu ne do klubů, ale asi opravdu spíše za ta kamna...

Nějak jsem si to nekonečné čekání na Laurenta Garniera zkrátit musel a březen mi přišel na zajímavé koncerty poměrně skoupý. Vždyť od výtečného živáku Incognito v Lucerna Music Baru a málem prošvihnutého a ještě lepšího muzicírování holandských Kraak & Smaak, které kromě nepřízně počasí doplatilo i na nulovou propagaci, to pražské kluby s nabídkou poutavých kulturních akcí příliš nepřeháněly. S Jonem Kennedym se přitom naše metropole mohla tváří v tvář setkat už loni v rámci premiéry nové noci Beatcase, Joska Sedloň pak jejich dvě EP On The Both Days a Demons cíleně protočil o den dříve před tím vystoupením letošním, dostaví se tedy fandové i podruhé a v jakém počtu to asi tak bude? Další nezodpovězená otázka, která se mi deset minut po osmé hodině v tom jemňounkém mrholení honila hlavou, zatímco mé kroky klouzaly po promáčeném chodníku v Rybné ulici. Dlouhý upřený pohled na dveře do klubu a už dopředu jsem tušil výsledek. Nezavrzaly ani jednou a nikdo tu také na nikoho pod deštníkem nečekal. Strategicky uzavřený balkón prozradil ještě více, těch pár pověšených bund a kabátů už jen potvrdilo špatnou zprávu. Vypadá to na absolutní nezájem a absolutní ignoraci. :( Ti rychlejší pak zabrali černé sedačky po obvodu sálu, ti pomalejší se opřeli o barový pult. Zas jeden večer, kdy rozhodně netrpíte klaustrofobií a bez potíží se nadechnete – díky za něj!

Tall

Tall: Tak vysoký a přitom tolik tichý...

Zřejmě už od sedmi, kdy byl první z návštěvníků do tohoto prostoru vpuštěn, tu svou radost z hudby plnými hrstmi rozdával DJ Tall. Mělo to ovšem jednu vadu na kráse... Že je se svým výběrem nadmíru spokojen a hraje jen to nejlepší ze svého jistě bohatého archivu, se dalo posoudit na první pohled. Dlouhán se tradičně klátil ze strany na stranu v hlubokém předklonu, vypadal spokojeně, každý ten beat si náramně užíval, pohodlně usazení posluchači na tom však byli o poznání hůře... Hrozně rád bych vám tu vyšvihl tracklist z toho, co si tu Standa především z černých desek protočil, ale já jsem skoro vůbec nic neslyšel. :( Ke všemu zvukaře za mixážním pultem nahradil jeden z členů ochranky a ti jak známo mají přísný zákaz na cokoliv sahat. Škoda, byla to jen kulisa a s tou se první potencionální tanečníci opravdu špatně provokují. Standa si tedy hrál i nadále pro sebe a jen velmi pomalu se sem trousili další zmoklí návštěvníci. Jak jen tohle dopadne? Hlavou mi proběhly vzpomínky na pro nedostatečnou účast zrušená promítání v kinosálech z dob minulých. Neodklepnou si snad dramaturgové klubů do budoucna minimální počet návštěvníků pro start vystoupení? :) A jak, že to tedy nakonec dopadlo?

20:35: "How Ya Goin´?!"

V okamžiku, kdy přenoska gramofonu olízla poslední drážku jedné ze Standových desek, aby následně odjela do pásma klidu, se na dřevěné pódium pět minut po půl deváté ze zákulisí vyhouply čtyři postavy. Bez povyku, bez potlesku, bez pískotu byli ti čtyři přijati a pro ty všímavější to znamenalo jediné – dostat se co nejblíže k pódiu. Nakonec to nebylo tak hrozné, kde se vzali, tu se vzali – najednou ten sál do poloviny zaplnili, přičemž rozestupy mezi lidmi byly samozřejmě větší než obvykle. Ti čtyři však ještě nebyli připraveni - ošklivou zpětnou vazbu ven ze své kytary teď vyslal jejich basák Woos, kam přesně se s mikrofonem postaví, právě přemítala zpěvačka Sarah Scott, to Sir Beans, který bude pouštět základy jejich skladeb a zároveň poškádlí další dva gramofony, v tom měl jasno od začátku a zalezl do levého zadního rohu, sám šéf tohoto uskupení pak usedl za svou skromnou bicí soupravičku v rohu pravém. Ne, ještě chvilku potřebují a tak, snad aby řeč nestála, tu v mezičase DJ Tall ještě jeden za svých černočerných pokladů protočil. Teprve pak se nás Sarah zdvořile zeptala, jak se vlastně máme, vyčkala si na muziku a zatím nám spíše nesměle odrecitovala první sloky svého naučeného textu. Netrvalo to ovšem ani dvě minuty a jako by s již větším sebevědomím zároveň získala od zvukaře delší echo k dobru – náhle její hlas rozkvetl po celé šíři klubu a muzikanty maličko zastínil...

To se to bubnuje, když vám k tomu tak hezky zpívá...

Byl sytý, mírně zakouřený, jeho majitelka dobře naložená a uměla s ním skvěle zacházet. Možná už při skladbě Lodestar, kdy se tak působivě s pusou dokořán zakláněla, mě napadlo, jak moc by jí slušel duet třeba se Sian Evans z Kosheen či s pokérovanou a bulvárem už tolikrát protřelou Amy Winehouse. Zřejmě jen nebude tolik průbojná... Ani Sir Beans tam vzadu ovšem nelenil a to díky němu jsme nebyli ochuzeni ani o hlasy mužské, respektive o jejich útržky, které sem ze svých desek trpělivě vhazoval, když se znovu trefil přesně na začátek. Scratchování mu šlo na jedničku a on jejich živák příjemně načechrával. Bohužel ne úplně vždy byl ten, po němž bylo toto uskupení pojmenováno, za svými škopky přesný a jen zcela výjimečně se také dostal k mikrofonu, aby to "své" obecenstvo mohl pozdravit. Paradoxně byla veškerá pozornost soustředěna spíše na Sáru. Přesto v programu našla místo i působivá instrumentálka 110% Proof z EP Demons, která je tak příjemně hravá a optimistická zároveň a právě s ní bylo to dlouho očekávané jaro už takřka na dohled! Tolik potřebnou dynamiku, z níž se vám rozechvěly i faldy na bříšku, sem zase vkusně dodával basák Woos a jedno měly ty jejich skladby společné... Nečekané konce! Tak snadno si vás tenhle kvartet rozhýbal do stran, tak snadno s vámi manipuloval a najednou – šlus. Konečná, prosíme vystupte! Jako kdyby si na těchto hrátkách se snahou o zvýšení pozornosti diváka zakládali. :)

Těšme se na Fourteeeen, je vážně fu*king amaaaazing!

Zhruba po půlhodince tohoto představení jsem se však začal poněkud nudit... Nelze jim upřít, že by své jednotlivé příspěvky brali na lehkou váhu, ale takto bez projekce a beze stopy po náznaku choreografie vám najednou přišel tenhle koncert až nepříjemně statický. Ne, opravdu bych po Sáře nechtěl, aby se před námi stavěla na hlavu či tu metala kozelce, fazolový pán by také nutně nemusel scratchovat se zavázanýma očima a Woos se povinně zamotat do kabelu od kytary, ale tahle show zkrátka nehýřila překvapením a zlomovými momenty. Žádný host v zákulisí, kontakt s publikem nepříliš upřímný, k tomu si připočtěme spíše skromný světelný park, v němž mělo pár bliknutí stroboskopu patřit mezi zlatý hřeb večera a výsledkem je hudební náplň, kterou byste si lépe užili doma v pohodlném křesle bez nutnosti obtěžovat se do jednoho z těch velkých pražských klubů. Mám pocit, že právě ona zmíněná velikost byla téhle partě na obtíž a že by si zasloužila mnohem komornější prostředí nějakého baru. Bohužel... V druhé půli koncertu se dostalo také na materiál z desky 14, která stále čeká na vydání a svou radost z nové písničky Snakebite Sarah opravdu neskrývala... Když na adresu této skladby už dvakrát použila to poněkud otřepané slůvko "amazing" a potřebovala ještě nějaký ten důraz k ruce – to pomocné "fu*king" se v tu chvíli samo nabízelo. :)

22:00: "Ne, prostě ne, sorry..."

Máme se opravdu na co těšit – parádní zvuk, hodně groovy, melodická a členitá záležitost. Kdypak asi tak spatří světlo světa? Nakonec se tu přeci jen jedno překvápko uskutečnilo a skoro to vypadalo, že neplánované... Sir Beans najednou za gramofony ožil a dobrých patnáct minut tu protáčel své houpavé skladby, scratche byly téměř povinné a náplň tak správně funky! Zdálo se, že se i ostatní členové zapojí a nakonec si tu společně střihnou jakýsi jam, ale nakonec skutek utek a on strhl na tu čtvrthodinku pozornost pouze na sebe... Po jeho precizní práci přidali už opět ve čtyřech tu, na kterou jsem tak dlouho čekal a sice Live Test, která je chvilku uvolněná, chvilku dramatická, jenže pak se to stalo. Dopředu avizovali ještě jednu, k té už však nedošlo! Pokyny z produkce byly nekompromisní: "Je deset a jasně jsme vám řekli, že v deset, ani o chlup víc!" Ano, poněkud rozpačitý závěr z něhož se museli ti čtyři odplížit s chlíplýma ušima, ale publikum znalé poměrů téměř neprotestovalo. To se prostě občas stane. :) Takže? Těším se na živé provedení "Čtrnáctky," ale zřejmě někde jinde či s větším ansámblem. Až příliš rychle jste se mi totiž okoukali... Překvapivě rovný Tall (teď je řeč o rytmice, vážení) dostal po poměrně krátkém zvukařském přepojení za úkol v rozehraném setu pokračovat, škoda jen, že ho neosvítil duch osvětlovačský, takhle byl tam vzadu až příliš utopený. Pln rozpaků už jsem si jen přehodil nohy přes ramena a vyrazil na kutě, to se prostě občas stane!   

foto: MHD mhd@techno.cz