Report z koncertů Radiohead a Moderat od Myclicka

"A už je to zase tady, osmdesát za vodu!"

Další splněný sen, další odškrtnuté jméno – teď už jen ti UNKLE a Prince... Tak přesně tohle se mi v neděli honilo hlavou, když jsem po strašně dlouhé době mířil se zlatou koulí nad hlavou za kulturou na pražské Výstaviště. Být to o den dříve, zřejmě bychom promokli skrz naskrz, deštníkům byl sem již tradičně vstup zakázán. I když ruku na srdce... Mám takový pocit, že právě Radiohead by s tou svou muzikou měli ze zákona vystupovat v těch největších podzimních plískanicích a dívat se pak hezky shora na zástupy promoklých fanoušků s větrem ošlehanými tvářemi. Vážně znamenitá kulisa by to byla! To zřejmě záběry na množství nedočkavých Madonniných obdivovatelů mě hnaly kupředu, vždyť organizátor se už dopředu kasal zhruba poloviční návštěvností a já se mačkám rád jen na ty, kteří jsou mi o něco bližší... Navigace opravdu báječná – ta dlouhá šipka s instrukcemi směřovala od hlavního vchodu, ty další ji následovaly bez toho, aby s nimi snad nějaký vtipálek otáčel, lidí teď krátce po páté tak akorát a někteří z nich právě ukládali své velocipédy za mírný poplatek do úschovny. "Osmdesát!" Prásk - první slovo, které jsem tu uslyšel. Jen pár vteřin chybělo k tomu, abych se už teď vytočil nad známou hamižností stánkařů, kteří své kapsy ještě zřejmě nemají dostatečně omaštěné a každou tu bublinku v lahvi vody si velmi cení... Naštěstí mi zrak padl na ceduli, která upozorňovala na zálohový systém a teprve oněch 50 Kč by mohlo ty neposlušné se špatnými návyky dostatečně motivovat, aby po sobě nenechávali chlív...

Čím víc zaplatíš, tím víc toho uvidíš, pamatuj!

Do příslušného chlívečku jsme také už teď mohli postoupit podle toho, kolik peněz jsme do svých hrdinů investovali. Ti s naditou prkenicí, pravověrní fandové či krátkozrací a neslyšící vyfasovali na libovolnou ruku modrý papírový proužek a mohli co nejblíže k pódiu, ti chudší červený, ti nejchudší fialový a početný oddíl ochranky teď dohlížel na to, aby se tu barvičky spolu nemíchaly. Docházelo k poměrně úsměvným situacím – pravici k tomu, koho jste již tak dlouho neviděli z koridoru do koridoru ještě natáhnete, ale políbit jeho přítelkyni, to už byl přímo akrobatický výkon. :) Nerad chodím kolem horké kaše – ano, byl jsem co nejdále od centra dění a víc než Moderat jsem tak mohl obdivovat všechny dámské prdelky v tom středním pásmu přede mnou. :( Ti na sebe nechali čekat až do půl sedmé, přičemž společnost nám už podruhé dělalo CDčko od někoho s velmi dobrým vkusem! Tahle směs dubu a jazzu s vokalisty, kteří mají místo hlasivek zlato společně s pomalu zapadajícím stejně zlatavým sluncem všem tak snadno umožňovalo zapomenout na fakt, že také oni teď tráví léto v Praze. K úplné dokonalosti tu chybělo už jen to moře... Příliv ještě lepší muziky nás však čekal vzápětí, jen s tím vizuálním zážitkem to bylo horší! Jaké štěstí, že jsem měl díky festivalu Wilsonic u našich sousedů dostatečný náskok a pouze si tu s Moderat dával repete. Takto jsem se mohl s nataženým krkem a s úklony do stran jen ujistit, že živák i technický rider společné formace Modeselektor a Apparata se nikterak neliší, ať už vystupují kdekoliv.

Moderat

Kraftwerk pro tři? Moderat!

I tentokrát tři nachlup stejné stolečky pro tři kraftwerkovsky statické postavy, i tentokrát zcela vpravo z nich nejvíc zlobil a bez sekery v ruce divně se kýval Sascha Ring. Jenom tak mohl občas hrábnout do strun kytary, jenom tak se také mohl přitulit k mikrofonu, aby tak líbezně zapěl Out Of Sight nebo mou tolik oblíbenou a dosud neoposlouchanou Rusty Nails. Moc dobře si pamatuji, co se mnou právě tahle pecka u našich sousedů dělala... To nebyly jen tak obyčejné basy, zcela svévolně si tenkrát pohazovaly s mými játry, ledvinami, žaludkem a kdo ví, čím ještě. A tady? I přes příjemný a čistý zvuk dozadu za zvukařův domeček sem k nám bohužel nedolétly a obdobně to bylo i s atmosférou. Ano, tam v kotli to bublalo, u nás se jen občas pláclo dlaněmi. Tak přesně takhle to vypadá, když se šetří na nesprávných místech, dnes už to vím. :( Koutkem oka jsem kromě toho zdařilého loga v "uších" pódia mohl zahlédnout i onu unikátní projekci z dílny Pfadfinderei včetně stínohry u obrovských prstů ruky, napínaných prostěradel či přímo uměleckého přelévání tekutin, ale to denní světlo tu bylo nějak na obtíž. Chtělo to tu černou okolo pro opravdový kontrast, stejně naprázdno vyznívalo i rychlé blikání obrovských stroboskopických van. Inu, příliš brzy pro umění... Jaká klika, že tenhle problém hlavní hvězda tohoto nedělního večera už řešit nebude! Ta, respektive její technici, již populárním Němcům dýchali na záda a tak jsme si mohli o přídavku jen nechat zdát.

Radiohead

Jednička s hvězdičkou pro výběr muziky!

Právě teď to na pódiu vypadalo jako v mraveništi, přičemž hned tři mravenci, kteří závratí zcela určitě netrpí, vyšplhali až na samotný vrchol téměř dvacetimetrové konstrukce, kde se uvelebili do svých mravenčích židliček... Zatímco oni teď byli takřka neviditelní, ty bílé tyče různých délek zcela nepřehlédnutelné a postupně prostor nad pódiem plnily. Proč? To zajisté ukáže čas... Zatímco ke všem pípám stejně jako k mobilním záchodům teď směřovaly dlouhé fronty, ti, co právě hladověli, byli zvýhodněni. Steaky a špízy za stovku, klobásy za polovic – račte si vybrat bez čekání! I tentokrát sáhla ruka hudebního dramaturga správně a nebo to bylo přímo na výslovné přání kapely? Přiznám se, že procházku vydavatelstvím Warp Records, ať už to bylo s Autechre či s Aphex Twinem, jsem původně neměl vůbec v plánu a rozhodně šlo o příjemné překvapení! Tak kdy, když v deset musí zazvonit zvonec? Deset minut před půl devátou a 15 Step, úvodní věc z alba In Rainbows – From The Basement, si u nás vydobyla prvenství... Sotva se vlna nadšení ve všech nahuštěných koridorech utišila, poznal jsem ho. Opojný zvuk! I tady, takhle daleko. Všechno všecičko člověk slyšel – každý úder na blánu bicích, zvonivý zvuk kytar i ržání basovky, ale hlavně... Tu pověstnou a nezaměnitelnou vnitřní rozervanost jste jejich frontmanovi snadno uvěřili, na tomhle aparátu se totiž opravdu nedalo podvádět!

VJ nebo moderní malíř?

Jenže opojný nebyl jen zvuk, to samé platilo i o projekci a světlech. Konečně jsem vše viděl, jen člověk paradoxně nemá jít blíž, ale dál – pak to funguje! :) Ony podivné sloupy posloužily VJovi jako nosné plochy pro jeho projekční tapety, za nimi se na úzkém dlouhém plátně díky šesti kamerám odehrával v šesti čtvercových okýnkách reálný příběh z pódia. V tomto sloupoví tak v průběhu koncertu postupně vznikl poměrně útulný pokojíček, ledová jeskyně, technická laboratoř s blikajícími displeji, ale i pekelná sluj plná ohně. A technika natolik pokročila, že když chcete pravou pekelnickou oranžovou, nemusíte ji potupně míchat z červeného a žlutého reflektoru, ale prostě si o ni zažádáte a pak už jen tu věrnost barev s pusou dokořán obdivujete. Sluníčko navíc zapadalo za hory, tam, kde snad pasáci pekli brambory, takže na rozdíl od jejich předskokanů, teprve tohle bude kontrastní show! A dle očekávání také kytarová show... Po každém odehraném kuse na pódium vtrhla horda pomocníků a situace teď připomínala zákulisí ef jedniček. Stará z krku dolů, novou naladěnou na něj zase nasadit a tomu taky a tomu taky! V kurzu byly i doprovodné bubínky, o něž se postupně jednotliví členové podělili a čas od času si Thom také nechal přitáhnout klávesy na stolku s vlajkou Tibetu blíže ke středu pódia. Kupříkladu taková Videotape vyzněla v jeho podání opravdu báječně! Jak je na tom hlasově, zase ideálně prozradil v tom úvodním "rozhlížejícím se" pásmu zásluhou velmi dramatické Nude z posledního alba.

Tomuhle se říká koncert!

Tady jakékoliv nachlazení prostě už není kam schovat a on tuhle náročnou skladbu zvládl možná ještě lépe než na této desce, jíž si každý mohl koupit za cenu, jaká mu k ní právě pasovala. Ve srovnání s triem Moderat, kteří až na pár zdvojených efektů a živý zpěv Saschy Ringa nabídli prakticky totéž, co na svém debutu, Radiohead šli mnohem dál a často se blýskli novými osvěžujícími aranžemi. A není náhodou právě tohle ten hlavní důvod, proč nás koncerty tolik přitahují? To první nakopnutí přišlo s tou zdánlivě nelogickou 2+2=5 včetně předčasného konce, za nímž se samozřejmě zvedla obrovská vlna nadšení. Teprve tohle byl okamžik, kdy jim definitivně propadli a od této chvíle si už jen málokdo dovolil nezatleskat či vzrušeně nehulákat – jiskra přeskočila, měli nás na lopatkách! Tedy pokud by se dalo kam natáhnout, samozřejmě... Poměrně frajeřina na to, že frontman prakticky nekomunikoval a pouze v případě úžasné Pyramid Song ji jako správný cynik věnoval Franz Kafkovi. Ano, snad mu opravdu vadit nebude, když už tak dlouho není mezi námi. :) Za vyzdvihnutí z toho obrovského množství "hitovek" určitě stojí i ona téměř lennonovská balada Exit Music (For A Film), která se však jako zázrakem změní v další dramatické dílko a ihned po ní naopak bláznivá Bangers & Mash se vším tím rambajsem a disharmonií kolem.

O půl hoďky déle a přesto bez Karma Police...

Nálada s každou odehranou věcí gradovala, texty si teď s Thomem pod rouškou tmy zpíval skoro každý a když nás pět minut po půl desáté po dalším bonbónku Idioteque opouštěli, asi jen málokdo v tu chvíli myslel na to, že by to mohlo být naposledy. :) Napínali vážně poctivě, ale to čekání se vyplatilo... Hned dalších pět podařených věcí jsme od nich dostali a to včetně zbrusu nové These Are My Twisted Words, která je tak šikovně udělaná, že už to vypadá, že se na Thomova slova nakonec nedostane a nakonec příjemně rozkvete. Při závěrečné baladě How To Disappear Completely část kuřáků kolem mě zacvakala svými zapalovači a přestože už dávno bylo po desáté, nejednalo se o finále. To si po skladbě The Bends užil vkusný megamix z True Love Waits a Everything In Its Right Place. Takže konečně tucka? :) A s tleskáním do rytmu od všech, co si na ně udělali čas. Thom zmizel s máváním do zákulisí už v půlce, zatímco množství hlasových zkreslených samplů si stále předlo svou a vypadalo to, že tahle věc snad nikdy neskončí, leč i ostatní muzikanti se nenápadně odpojovali. Bylo 22:25, přesně! Tak škoda, na Karma Police jako ve Vídni nedošlo – to by byla také prima tečka, panečku! Tak a co teď? Domů, samozřejmě...

Jedno ekologické klopýtnutí...

Myslíte si, že moc dobře víte, jak to vypadá, když se několik tisícovek lidí ve stejný čas chce vydat ven z oploceného areálu? Chyba lávky, tohle jste patrně nezažili. Najednou se všichni zastavili a nešlo to ani vpravo, ani vlevo, ani dopředu, ani zpět. Důvod? Ona ekologie... Každý teď chtěl svou padesátku za kelímek v ruce zpět a ve stánku hned u východu nebyli na tenhle nával připraveni. Takže se stálo a čekalo a lamentovalo a vztekle se házely kelímky přímo do vzduchu od těch, co čekat už opravdu nechtěli. Výborný nápad, ale to stanoviště příště prosím pěkně úplně někam jinam a ne na jedinou únikovou cestu. Můžeme být ještě rádi, že nebyl nikdo ušlapán! Každopádně parádní koncert i parádní místo pro něj a já jen pevně věřím, že organizátor a nejenom on konkrétně v létě tenhle "pražský open-air" někdy zopakuje. A asi mi dáte za pravdu, že Radiohead není nikdy dost. :)

foto: Tomáš Martinek, info@tomasmartinek.cz MHD mhd@techno.cz