Report z Deset let Quazi Delict Records od Myclicka

Hrdinové jedné dekády? QU jako Kvasnička, A jako Al-Fonso, ZI jako Zima.

Které je to vaše? Kdypak jste se s touhle značkou, jež dokázala, že i u nás se dá vydávat muzika na úrovni s tou světovou a hlavně vydávat vydržela, setkali poprvé? Jasně, ten katalog zase až tolik položek neobsahuje, ale to díky němu se z mnoha začátečníků stali mistři svého oboru, které dnes tolik obdivujeme. Standa, Honza a Aleš respektive Honza, Aleš a Standa, abychom pány poskládali tak, jak se před těmi deseti lety do názvu vydavatelství poskládali oni sami, mají na talenty prostě čuch... A také tak rádi dávají nováčkům prostor k vyjádření a že už se jich u nich blýsklo! Vzpomeňme jen na ta úžasná alba od zmíněného Floexe, které v record shopech ozářilo i japonské sluníčko, od jednočlenného projektu Juanita Juarez, od početnějších uskupení S.O.I.L a Alvik, plus pár kompilací, remixových desek a dokonce i soundtrack ke hře! Každé z nich přitom prodával už ten velmi zdařilý a originální obal, podle něhož se pak na poličce znovu a znovu tak dobře hledají. Pokud by tu každý z vydaných interpretů měl projevit svůj dík tím, že odehraje alespoň hodinové vystoupení, pak by se nám čtvrteční večer pěkně protáhl a navíc "díky" té zatracené desáté, po níž se z krásné hudby stane jen ošklivý hluk, by to ani nebylo technicky možné... Takže?

"Za CDÄŤko dĂ­ky, ale kam s nĂ­m?!"

Někdo si dá koncert v hlavním sále, jiný odehraje DJ set ze svých oblíbených věcí v Divadelním baru, Floex si zkusí další ze svých experimentů na lidech na Malé scéně. Nováčci s těmi nejvyššími katalogovými čísly přitom dostali zelenou - proč také propagovat muziku deset let starou, že? Takže pro lístek pěkně do fonty vinoucí se do kavárny a CD pak přijmout z rukou nejpovolanějších až za trhačem lístků, což se však ukázalo poněkud nepraktickým... Co teď s ním, když už jste svá zavazadla již odložili v šatně a kapsy máte už tak plné klíčů, kapesníků, peněženek, mobilů a drobáků? Víte ovšem moc dobře, jak je to s tím darovaným koněm, že? :) Jsou pouhé dvě minuty po osmé a za dveřmi, kde bývá tma, náhle také vstoupíte do podivuhodného pokojíčku Milana Malíka. To jemu teď podzimní vítr na plátno nafoukal pestrobarevné listí ze stromů, chmýří z pampelišek a také poctivě čeří hladinu kaluží. Mikrokosmos jako vyšitý a k tomu vyloženě pohádková hudba! Jako lesní víla teď k mikrofonu přistupuje ta sympatická zrzečka Lindee, zatímco tam vlevo z jednoho notebooku loví své pestrobarevné koláže Milan a hned vedle něho z toho svého zase dopředu vyrobenou muziku kapitán celého týmu – Dan Špaček.

Tak i tentokrát bez Zdeňka Bíny...

Tím dopředu avizovaným čtvrtým hostem koncertní podoby Mythematicy se bohužel opět nestal Zdeněk Bína, který se v květnu pro vyvrtnutý kotník nemohl křtu debutového CD zúčastnit, ale flétnista, který měl teď tu celou pravou část pódia jenom a jenom pro sebe. Stejně jako do krásy rozkvetla projekce, stejně tak rozkvetla i muzika - ona flétna v nepravidelných intervalech dodávala obsahu Danova notebooku neskutečnou šťávu nebo chcete-li stylově nektar, ovšem Linda tentokrát působila poněkud nepřipraveně... Byla v tom snad touha pro odlišení tohoto koncertního materiálu od toho studiového, jednoduše okno a nebo jen čekala na pokyny kapelníka, který si zrovna nemohl vzpomenout, kam ten její hlas přesně potřeboval umístit? Přesto se i tentokrát ty okamžiky, když už se k mikrofonu postavila, staly opravdu nezapomenutelnými a příjemně hřejivými. Znovu se se zavřenýma očima do jednotlivých skladeb pokládala, ani jednou ji přitom hlas ve všech polohách nezradil, tedy až na okamžiky, kdy jí ho zvukař bez milosti utnul...

Kdypak asi vĂ­tali?

K mé velké radosti Dan do svého setlistu znovu zařadil i zdařilou a hlavně neskrývanou poklonu francouzským Air - Tout le monde aime l´Air, ovšem té, která tenhle projekt vlastně proslavila, tedy Vítám Vás, jsem se až do půl deváté nedočkal. :( Možná své publikum nápaditě přivítal už v samotném úvodu. Inu, kdo pozdě chodí... Ten už se nevítá! :) Přesto jsem se celou tu půlhodinku nemohl ubránit pocitu, že pro oslavu kulatin by to chtělo něco živějšího, něco skočnějšího a tohle byla hudba spíše posmutnělá s přemírou melancholie. Jenže odkud vlastně brát, když v katalogu pražské značky vyjma debutu Juanity Juareze o příliš rozjuchaný materiál nezavadíte?! Jestlipak bude milý Juanita myslet také na zadní vrátka a u svého již dlouho očekávaného pokračování si tentokrát ponechá prostor i pro případnou koncertní podobu? Ale co vlastně předvedou Bratři Orffové, s nimiž jsem dosud ještě neměl tu čest? Nejprve bylo třeba provést pár úprav na pódiu a zkontrolovat nástroje, na něž se od zvukovky nesáhlo. Barmani na Divadelním Baru teď měli také plné ruce práce. Museli totiž zaskočit i za hermeticky uzavřenou Malou scénu a v jeden okamžik obsloužit osazenstvo už poměrně zaplněného hlavního sálu...

Je to vĂ­c folk nebo elektronika?

Už zhruba po čtvrt hodině se těch sedm dalo do díla a spustilo jakýsi jam, do něhož se chtěl zapojit také Ivánek v červené košilce, bohužel mu nebylo přáno. :( Marně poklepával na mikrofon, marně se k nám snažil promluvit, stále ho neposlouchal, stále otevíral pusu na prázdno. To už se přes celý sál až tam nahoru hnal zvukař v námořnickém tričku, aby chybu napravil a nakonec to vypadalo na špatný kabel... Jen kdyby si uvědomil, že nechal příslušnou šavli na svém pultu vytaženou. Ošklivě nám písknul do uší, Ivánek následně dostal instrukce a parta z Krnova byla konečně kompletní a to včetně opravdických bicích, hned dvou kláves vzadu, kytary, basovky, ozvučných dřívek a trumpety - tohle bude živák se vším všudy! Pouze projekci jsme museli oželet, plátno bylo zataženo černým suknem a po těch šťavnatých obrázcích už ani památky... Škoda, mohli se s námi podělit alespoň o své zdařilé klipy. :( Takže tohle je ten jejich vlastní vynález, ta slavná folktronika? Hrálo jim to na tomhle zvuku báječně a s trochou představivosti by se za tuhle převážně kytarovou muziku se silnými nosnými melodiemi nemuseli stydět ani Coldplay!

Ach, jak dokáže ta čeština být krásnou...

Ti už by tyhle skladby dokázali dostat do všech vysílacích časů, to bratři Orffové jsou na tom o poznání hůře a až na to jedno, je jiné rádio hned tak nezahraje. :( Jenže on taky Ivánek není Chris Martin a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl jak na jeho vysoký hlásek, tak zároveň česky zpívané texty s téměř až mňágovskou poetikou a upřímností... Na ten tolik důležitý kontakt s publikem rozhodně nezapomínal a mezi jednotlivými skladbami vždy přihodil nějaký ten vtípek k dobru. Ať už to bylo úvodní postesknutí si nad krátkým prostorem pro vyjádření s tím, že budou muset nakonec škrtat (s pouze jedním albem Bingriwingri na svém kontě) či po vzoru velkých kapel frajerské odmítnutí zahrání jedné z těch známějších skladeb... Pro podzim naprosto ideální tématika o darech přírody, barevných snech, Krnovu a okolí, ale i moři, s nímž se za ten rok setkáme tak maximálně na čtrnáct dnů a po všech těch DJ setech beze slov a záplavě angličtiny od všech kapel ze široka a daleka konečně zase naše mateřština plná těch krásných jazykolamů. Sám Ivánek si v průběhu koncertu zahrál nejen na fešáckou kytaru, ale třeba také na zmuchlaný igelitový pytel, který s tím nezaměnitelným praskáním přibližoval k mikrofonu.

Až příliš zájemců si chce s Orlakem stisknout ruce...

Už to vypadalo, že pouze uctivě zatleskáme a rozejdeme se po dalších nezamčených místnostech Paláce Akropolis, ale Ivánek nezapomněl a v samotném závěru náš aplaus mířil za těmi třemi ve slušivých tričkách tří různých barev s nápisy Quazi Delicates, bez nichž by si tu možná ani tahle parta, ba ani Mythematica nikdy nezahrály. Pravda, moc se jim nahoru nechtělo a obešli se bez přípitku, bez chlebíčku i bez dortíku. Každý z nich se pak postupně chopil mikrofonu a konec přitom zůstal otevřený... Kdo ví, zda se na tomto místě setkáme ještě za deset let, působili přeci jen poněkud unaveně a doba těm klasickým nosičům přeje čím dál méně. :( Ivánek si na závěr střihl krátce po desáté ještě jednu sólovou věc a poté jsme se již trousili o pár metrů dále. Hrozně rád bych vám na tomto místě také přiblížil, jak ten černobílý film Orlakovy ruce Floex a Líba (pozor, ten Líba, na ta Líba) oblékli do slušivého modelu pro rok 2009, ovšem v té dlouhé chodbě na nás čekalo překvapení... Muž z ochranky na barové židličce další zájemce z důvodu překročené kapacity jindy tolik sympatického prostoru vracel zpět a když už ho bolela pusa z věčného vysvětlování, na dveře přilepil výmluvnou á trojku, která upozorňovala, že až do 23:45 je prostor plně obsazen. :(

Bez Floexe a přesto s Floexem – jde to!

Na Divadelním baru teď John Neibr bojoval s technikou a tak se tu zcela neplánovaným hostem stal také barman Bolek, načež nám Honza následně nabídl opravdu pestrý mix, v němž se rovné beaty alespoň na chvilku skamarádily s těmi zacuchanými a rok vydání tu vůbec nehrál roli. Vzhledem k pátečním povinnostem jsem však kolem jedenácté musel vzít nohy na ramena, aniž bych si poslechl i další tahouny této hudební stáje, ještě zapřemýšlel o zakoupení trička z kvalitního materiálu a v zářivých barvách, když všem třem tolik slušela, protože mezitím se venku jistě citelně ochladilo a než jsem se zabořil do peřin, poslední minuty čtvrtečního večera mi zpříjemnil právě Floex, aniž by si to uvědomoval. Šestnáct skladeb včetně remixů, různých editů a dosud nevydaného materiálu v jednom uceleném příběhu – to se to bude panečku usínat... Škoda jen, že se mi nezdál vůbec žádný sen - třeba ten o tom, že se všichni v Paláci Akropolis v roce 2019 opět pěkně bez guestlistu sejdeme, abychom tu důstojně oslavili dvacetiny. :) Tak snad...   

foto: gonza gonza@techno.cz