Report z párty Magion v klubu Fléda od Myclicka

Těch magických Magionů s magickými jmény už bylo...

Tu znělku nosím v hlavě dodnes... Na tehdejší dobu určitě převratná, stejně jako obrazová část, která jí v té druhé půlce osmdesátých let tolik slušela. Pořadu, který byl pojmenován podle naší první družice, slušel však i sympatický moderátor s bujným knírem a medovým hlasem a každý z těch čtvrtků byl v době, která rozhodně nepřála 100 programům na dálkovém ovládání, příjemným osvěžením televizní obrazovky. Kterak vypadá Magion roku 2010? To jsem se pokusil zjistit v sobotu, jenom jsem se nevypravil za Honzou Rosákem, ale za jiným sympaťákem, který hudbou žije přeci jen o něco více a tak rád si v Brně dělá radost... Vždyť nebýt jeho, asi bychom se u nás jen stěží dočkali tak zvučných jmen, jako jsou třeba Inverse Cinematics, Dreikommanull, Mod.Civil, MIA, dOP, Dan Drastic, Oleg Poliakov či Joakim. Jmen, jež u nás obrovskou halu sice ještě nezaplní, ale zároveň jmen, která jsou tam venku právě teď uznávaná, obdivovaná a žádaná... Click Joe si ten mladý jinoch říká už od nepaměti a zatímco jiní objednávají limuzínu, u níž se nechají pro jistotu zvěčnit, když do ní už zase usazují všechny ty Tiësty, Buureny a Corsteny, on jen přijde na nádraží, aby ze zpožděného rychlíku z Němec vyzvedl vzácného hosta, kterého si on sám tolik váží.

14 dnů tu člověk není a Fléda se mu ztrácí před očima...

Jasně, dá se to dělat přesně opačně a velký dík samozřejmě patří také vedení klubu Fléda, u něhož mají ne příliš navštěvované "Magiče" ještě stále pochopení. Reprezentují zkrátka hudbu jen pro fajnšmekry a těch je u nás zřejmě méně a méně. :( To se pak zdejší rozložitý prostor kousek za barem jednoduše přepaží a všichni ti hráči zvesela vyhrávají jen v chodbě, aniž by mnohdy tušili, že tam za zády mají sál, který je však pro ně dnes večer až příliš velkým. :) Ještě předtím ovšem na skok za dobrým cappuccinem do nedalekého Sklenicku, v němž vám kávu nenalijí stylově do skleničky, ale do elegantního šálku. Právě zde si jeden Pražák může poslechnout pár poctivých jazzových sedmipalců od Romeo Greena, mrknout na zeď na pulzující vizuály, které připravil španělský VJ Entter, přelouskat poslední číslo buletinu Cliché Brünn, ale také se tu potkat s kamarády zde v Brně žijícími. No a pak pěkně po svých (a po ledu) rovnýma, vlastně spíše pokrčenýma nohama za další zdejší kulturou! Před čtrnácti dny to tu na Itch My Hahaha před jedenáctou bzučelo jako v úle, nyní ve stejném čase slyšíte jen muziku a zaregistrujete pár postávajících... Krutá pravda a téměř hmatatelný rozdíl – tady vás dneska nikdo neušlape a ani na ty třenice to nevypadá, snad se tu člověk nakonec nebude bát! :)

Tak dobrá hudba, že tančí i strop!

Pan hostitel se zcela dobrovolně pasoval do role toho, kdo ten malý parket zahřeje na provozní teplotu a zvolil si k tomu také provozní hlasitost. Kdo chce tančit, přistoupí jednoduše ke dvěma reproduktorům firmy EAW se subwooferem coby podstavcem o něco blíže, kdo si chce povídat o páteční noci, ten pouze o něco zvýší hlas a přiblíží svá ústa k posluchači... Jen žádný nátlak, jen žádné klíny do hlavy! Na hlavu se však tomu největšímu smolařovi mohlo v ten večer snést úplně něco jiného. Snad za to mohly právě tyto vibrace, snad byl na vině podmáčený strop, (nepraskla některému z hostů populárního hostelu vana?) každopádně obdélník o velikosti 30 x 20 centimetrů, slušné tloušťky i váhy se tu krátce před mým příchodem odporoučel k zemi. Normální klika, ti první postávající a do rytmu se pohupující prý stáli pouhých pár centimetrů od místa neštěstí... Click Joe teď se svými atmosférickými dvanáctipalci na atmosféře odborně pracoval. Dálkami a obrovským prostorem teď zavoněla skladba Breath Control od Motor City Drum Ensemble, zalistoval nám také v katalogu věhlasné značky Planet E a ten detroitský zvuk byl na místě – k odkazu tohoto industriálního města se střídající projekt Popper-C totiž hlásí...

Popper-C: "Běžte si sednout, na drink nebo na záchod, my to zapojíme..."

Ti dva kupodivu ještě neměli svá fidlátka nachystána a nakonec se teprve až v půl dvanácté do poslední Pepovy roztočené dlouhatánské skladby začali na černočerném pracovišti hemžit. Takže... Notebook otevřít, šňůru rozbalit, pustit do ní šťávu, mašinku od Korga na víko od gramofonu umístit a... Těch úkonů bylo zkrátka moc, nestihli to a tak se ta malá komůrka náhle ponořila do hrobového ticha. Žádný pískot, žádný hysterický řev - na to tu těch přihlížejících bylo příliš málo a ti té nečekané přestávky alespoň využili k nákupu dalšího drinku či k návštěvě toalet. Tohle totiž nebyla žádná ostře sledovaná štafeta v mixování a kolík tak klidně mohl na chvilku vypadnout z ruky. Oba mladí pánové nikam nepospíchali a teprve až po pětadvaceti minutách, když si byli stoprocentně jistí, že vše funguje tak, jak by za každé okolnosti fungovat mělo, se pustili do přednesu vlastního materiálu. Zvuk teď mírně poskočil o pár stupínků výše a před malý stoleček se okamžitě seběhli všichni ti, kteří chtěli ten "nový" projekt také vidět na vlastní oči. Mít na hlavě klobouk, už bych ho z ní strhával! Pravda, u té první skladby jsem si pod své neoholené fousy ještě zabručel něco o jasné inspiraci v Chemical Brothers a velmi odvážné krádeži, ale jen co se zacuchané beaty rozpletly a narovnaly, jejich zvuk mě vzal do náruče a už nepustil...

Vinohrady, Žižkov, Vršovice, Prosek, Jižní město, Karlín... Detroit!

Ne nadarmo se Click Joe svým ostřížím zrakem díval přes oceán do Detroitu, oba mladíky měl naposlouchané a tušil, jak jejich živák bude vypadat. Ano, jako by tam oba žili, jako by do svých mašinek nasáli jeho pach, to jeho aroma, spolu s tím pověstným kolejnicovým zvoněním, klapavým doprovodem, jemnými beaty i syčivými činely. Slyšet tohle od některého z vinylových hráčů, ocenil bych, že má pan sběratel velmi dobrý vkus, jenže oni nereprodukovali hudbu cizích autorů - tohle byla jejich vlastní tvorba a oni nad ní jistě proseděli několik dlouhých dnů i nocí. Opravdu skvostné skladby, které tu elegantně napojovali a značnou část jich vyprávěl ten stříbrný Korg v reálném čase. Názorně také předvedli, že ani acid to ještě stále nemá spočítané a pořád má tím svým vysokým kvílejícím hlasem co říci. Jasně, pro někoho jen zpátky v čase a ke zdřevěnělým kořenům, pro jiného velmi inteligentní muzika propracovaná do posledního detailu, která na tomhle sound systemu fungovala znamenitě! Jen jednou vás zhoupla v kolenou a pak jste se na hodinu a půl nezastavili. I když...

DJ nebo technik? Prostě Bender!

Ta poslední dvacetiminutovka už byla poněkud rozpačitější a pouze svědčila o faktu, že tahle živá show byla připravena jen na tu tradiční hodinku a ani o chlup déle. Pánové z Popper-C se tu za masivní podpory všech, co sem dorazili, prsili až do jedné hodiny a potlesk na jejich hlavy teď dopadal oprávněně – tohle bylo vynikající a momentálně opravdu netuším, s kým by mohli u nás ve své žánrové škatulce (kterou navíc už ze všech stran přesahují) soupeřit. Rozložitý Bender si krátce nato všechny své vinyly rozložil tak, aby na ně dobře viděl a už od prvních minut bylo jasné, že máme co dělat s perfekcionistou... Většinu času totiž nestrávil rovnáním rychlostí obou gramofonů, stále ladil optimální hladinu zvuku, stále nebyl spokojen s tíhou závažíčka, které tlačilo na desku, stále ho rozhazovala sebemenší zpětná vazba či šum. O to více pak překvapily jeho dlouhatánské mixy, které do sebe vždy zapadly jako to dobře vykrojené puzzle. Ty dva talíře měl zkrátka v natažených pažích jako ten nejlepší číšník na světě, každé otočení korekcí bylo naprosto cílené a tohle rozhodně nebyl cval, tohle nebyl ani klus - pro tento večer si nastavil vycházkové tempo a hodlal v něm zřejmě pokračovat, co nejdéle to půjde.

Jenom ta stovka teď ví, jak Bender vlastně zahrál...

A ono to šlo, nikdo si přání o zvýšení rychlosti ani špitnout nedovolil, všichni se teď přizpůsobili a na tom parádním zvuku spolu s ním proplouvali a přes rameno mu přitom koukali na projekci od Koloucha, který tu jen tak ledabyle do smyčky hodil otáčející se vesmírný koráb a přibližující se výstražné trojúhelníky. A věřte nebo ne, zvládli jsme to i bez těch světelných efektů. Pak stačilo jen ve vedlejší odpočívárně zhasnout a nálada opět poskočila tak blízko k bodu varu. Zahrál nám úplně vše, co nám na očích viděl včetně věcí pro Kann Records přichystaných, (výjimečně z CD přehrávače) i výtečný deep house remix slavné Bang Bang od Nancy Sinatrové a jak velkým fandou Pépé Bradocka je, prozradil před čtvrtou hodinou ranní hned dvakrát. Došlo přitom samozřejmě i na onu nestárnoucí a tolik vzdušnou Burning Hot The Right Way, kterou u nás zcela bez debat nejvíc proslavil DJ Tráva. Těžko říci, kde přesně bych ten sobotní večer strávil doma v Praze, nicméně už při ranní cestě zpět jsem v polospánku věděl, jak dobře jsem udělal, že jsem ten rozsezený zadek zase zvedl. Tenhle Magič totiž za to stál a je úplně jedno, že nás tu ve špičce nebyla ani ta stovka... Já kolem sebe tisícovky lidí s lightsticky skutečně nepotřebuji!

Foto: Leoš Horký leos.horky@gmail.com