Report z [mie] s Jay Shepheardem od Myclicka

Panáka? Od piatej do piatej!

U oslavy úctyhodných devátých narozenin s Vincenzem jsem bohužel nemohl být, tou dobou jsem měl úplně jiné povinnosti. :( V noci se prý čekalo venku v mrazu, až ti uvnitř odejdou, takový byl o tuhle akci zájem, zatímco o kousek vedle v tamní Radosti vyhrávala "konkurence" v tomto žánru – Eva Be a také tu prý praskaly švy. Nu řekněte sami - kolik lidí by asi tak na tyhle celebrity dorazilo v naší matičce stověžaté? To by zas byla ostuda... Jimpster a Shur-i-kan si při svých setech v Roxy mohli klidně fanoušky v České republice s přehledem spočítat... Inu jiný kraj, jiný mrav a nejvyšší čas vyrazit na kontrolu a do nového prostředí k tomu! Kudy z nudy? Z Autobusovej stanice nejlépe rovnou za nosem po Dunajskej a pak to ohnout do Štúrovej, hej? Pak se dáte do Medenej a po levé ruce minete bar stejného názvu, kde jsem si předloni tolik užil výtečný set Alexe Attiase, pak za roh do Tobruckej a tu je to: Šafárikovo námestie 7. Také NuSpirit, avšak klub! Otvíralo se v listopadu a momentálně se tu razí heslo: "Každý den od piatej do piatej."



Slyšíte to? Ohmmmm!

Tedy už v pět vás vpustí dovnitř a v pět zase velmi slušně vypustí ven. Do devíti vás tu jen nechají ochutnávat obrovskou škálu míchaných drinků a pokud se chcete ještě zdržet, pak musíte sáhnout do peněženky, zaplatit si vstup a za to obdržet pásku na ruku. Jenom tak získá ochranka přehled o tom, kdo že to má za sebou a kdo teprve před sebou... Pravda, ceny jsou tu logicky o něco vyšší než ve vysokoškolském klubu, ale nikterak vás nezruinují! Má oblíbená Vinea, na kterou se sem vždycky tolik těším, za 1,43 euro, vodka, borovička a dvě modrostříbrné plechovky, které v sobě ukrývají spoustu energie za zhruba 9,50 té slavné evropské měny, na níž tu stále tolik čekáme, ale i nečekáme. Jako pokračování dlouhého barového pultu je zde umístěno zázemí pro DJe. Tomu dělají ze stropu velmi milou společnost dva reproduktory značky Yamaha, ti sedící to zde mají z první ruky zásluhou čtyř černých krabiček s logem firmy Ohm. Právě teď a právě tady, jen pár minut po deváté svůj první maličký sedmipalec roztočil Michal Mishek a prostor naplnil příjemný teplý zvuk, v němž se tolik dařilo trumpetkám a saxofonům, stejně jako basovým linkám, které byly opravdu groovy.



Hauzík pro SuperStars i pro finančníky!

Navzdory svému mladistvému vzezření tenhle chalan miluje sedmdesátkový funk a osmdesátkové disco a podává ho vždy s takovou elegancí, až vás napadne, že už tehdy musel se všemi těmi muzikanty s ebenovou pletí jamovat. A nebo je to snad zlatá sbírka jeho rodičů? Tři čtyři desky a už jsem si kladl otázku, v kterém z pražských barů by se asi tak mohl tenhle sympatický klučina se svou parádní selekcí uchytit. Vyjma Sklenicku mě nenapadl žádný, ten ovšem v Praze nenajdete. :( Přitom ti u stolečků se z pouhého podupávání začali náhle vlnit do stran a v opojení i ty ruce občas pozvedli. Všechna místa k sezení už obsazená včetně jakéhosi VIP prostoru (minule si tu prý poseděl jak minister financií, tak i momentálně slavná SuperStar Martin Chodúr) do něhož z baru vstoupíte a jakýmsi kouzlem do hlavního sálu vystoupíte. Hlavní protagonisté na svých místech, už dávno bylo po desáté, zatím se však k vyhrávání nechystali. Dávali si na čas a muž v pravém rohu pódia si tak alespoň zády k plátnu v klidu připravil svou duhovou projekci.



Když je music everything, pak musí být všechno dotaženo!

Dalším kouzlem také sem, do čtyřech (avšak podstatně větších) reproduktorů od firmy Ohm, vyhrával Michal odvedle DJe Vadima spolu s One Self, brzy se ke slovu dostala i Diana Ross. Tento prostor měl vlastní mobilní bar, jehož maličká okatá barmanka zatím marně vyhlížela své první zákazníky. To se ovšem již brzy změnilo! Úplně stačilo, aby sál zalily první mazlivé tóny skladby Unhuh od společného projektu Brendona Moellera a Shigeru Tanabu, tedy Manaboo a první nedočkavci se sem z chodby vedoucí k vyleštěným toaletám začali trousit... Již tradičně byl Martin tím prvním a již tradičně nebyl úplně spokojen se zvukem. A tak se za provozu ladilo, štelovalo, rovnalo, čistilo a basovalo, až se mu konečně na tváři objevil odzbrojující úsměv a zdvižený palec ten ideál potvrzoval. S každou minutou teď parket získával nové a nové přešlapující, síla zvuku podpořena dvěma subwoofery je tak snadno přitahovala blíže ke stupínku a kdo zažil alespoň jeden Martinův set na vlastní kůži či spíše nohy a uši, ví moc dobře, že je rozeným vypravěčem. Než roztočí další CDčko, raději si svůj krok třikrát rozmyslí, aby se náhodou nezakoktal.



Němci prý zahrají a jdou spát, Angláni paří celou párty!

Celý měsíc měl na shánění nové muziky a rozhodně nezahálel. Naši značku BEEF Records podpořil, když zařadil Pezznerův remix pro Shades Of Gray k jejich rozpustilé skladbě Tango, s MVIP Theme v remixu Motorcitysoul upozornil na blížící se návštěvu party [re:jazz], v níž se také skrývá Matthias Vogt a která právě tady zahraje o den dříve než v Praze, mile potěšil s mou oblíbenou Sometimes I´m Blind od Argyho. Ten set byl vzdušný, ten set voněl dálkami a dobrodružstvím a s každým dlouhým nájezdem či třeba s fanfárkami ve Village Vanguard od Alexe Santose a Chrise Woodwarda, ta početná grupa spustila masivní povyk. Všichni se tu na sebe smáli, všichni se tu spolu pošťuchovali a připíjeli si na zdraví – úplně jako za starých časů. Tyhle lidi prostě baví muzika, dobrá muzika a rádi jí věnují jeden sobotní večer v měsíci a pár desítek eur ze svého rozpočtu. Maroš Glaubic, druhá polovička už po devět let sehraného tandemu, mezitím vyzvedl na hotelu hlavní hvězdu tohoto večera a ani ta nemohla Martinovu zvuku odolat a během hodiny před ním málem protancovala své britské střevíce. Ten jeho čas měl přijít zřejmě až v jednu hodinu ráno, soudě alespoň podle zvýšené hemživosti deset minut před ní.



Jay Shepheard? Dvakrát zvolnil a dvakrát mu to vyšlo!

Ano, čas toho nezáviděníhodného přepojování přímo za provozu byl tu. Tohle vytáhnout, tamto zastrčit, Marošův notebook se Seratem mířil dolů ze stojánku, nahradil ho jiný elektronický přítel, maličký efektor na stoleček, protože na pult už se nevešel. Bez chybičky, bez přerušení, bez komplikací. Tak která to bude? Která ten rozjetý večer ještě více nakopne? Colours, na níž ještě před půl rokem kutil s dvojkou Glimpse. Pár těch výrazných úhozů piána a už zase se řvalo jako na slovenské lesy! Za mixem působil vyrovnaně, nesmírně soustředěně, opičky s tleskáním či jiným povzbuzováním davu si zcela odpustil a oni je zase odpustili jemu. Naslouchali té báječné muzice, která se teď dmula z reproduktorů, šťastni se do ní vrtěli šťouchaje do ostatních a přestože už v úvodu Jay zvolnil, odvážně tak učinil po hodince své selekce znovu. Pokud si chtěl zahrát historicky první výlisek na své vlastní značce Retrofit, jinak to ani udělat nešlo...



Kde jsou všichni?! Teď je doba bronzová!

Add Arp už je totiž mnohem víc nu disco než ten jeho vzdušný deep house lehce šmrncnutý jazzovými prvky. Zvládli to, neutekli mu a on je za to v závěru té druhé hodinky odměnil už řádně rozjetým bootlegem stařičkých Black Box. Věru pestrý byl jeho set a on při něm stihl vzdát i hold všem klávesákům zařazením The Keyboarder od Session Victim a přesto do sebe všechny tyhle věci parádně zapadaly. Co na to Maroš? Ten se ke kormidlu dostal až krátce po třetí hodině, dle očekávání na ten závěr přitvrdil a nabídl "techy" set s plejádou tak hybných loopů. Nechyběl Jimpster coby remixér Winkovy Jus Right, nechyběli Spirit Catcher s povedenou peckou Sedona, kterou jim v prosinci vydal Marc Romboy. Kupodivu však o své dvě hodiny slávy druhý z rezidentů nestál a už ve čtyři otěže svěřil opět Martinovi. Možná ho ten pohled na prořídlý parket neuspokojoval, ale i clubbeři jsou zároveň hokejoví fandové a tady šlo přece o bronz, což se dá asi pochopit. Jay se stále neuměl rozhodnout – C.O.D.E.ho houpavý funk a nebo Martinův zasněný deep house?



"Ještě jednu!"

Vyřešil to šalamounsky – průběžně cestoval tam a zase zpátky, vlnil se do rytmu, povídal si s lidmi a nechával se poplácávat po zádech za svůj výkon. A také Martin byl stále žádán! Sotva se dotočilo jeho poslední CD, neoblomná slečna ho několikrát žádala, aby zahrál ještě jedno. :) Neuspěla – od piatej do piatej, už ani jedno a ochranka také nenápadně začala návštěvníky vytlačovat směrem k východu. Také C.O.D.E. se dohoupal v kolenou a tak jsme všichni vyrazili do ulic. Právě v okamžiku, kdy v prostoru Kamenného námestia sváděla na velkoplošné obrazovce jejich elita vzrušeně komentovanou bitvu s Finy. Jako hokejový nefanoušek bych zřejmě dal království za pár hodin spánku, než poslouchat všechny ty mocné ozvěny, které se odrážely od přilehlých domů. Naštěstí jsem nebyl zdejším, teď jsem měl plnou hlavu zážitků z další povedené žúrky a tak jsem si jen v autobuse sklopil sedadlo a nechal si o ní zdát...                

foto: Roman (gregi.net) Celý fotoreport najdete zde.