Report z koncertu Jaga Jazzist od Myclicka

Na bar? Ten třetí najdeš na pódiu!

Alespoň jednou za život bych chtěl potkat Nora, který neumí vůbec, ale vůbec na nic hrát... Zatím se mi však příliš nedaří. :( No vážně, je jich zhruba polovina než nás a každý z nich ovládá hned několik nástrojů současně a další a další z nich pak rok co rok vyráží na světová turné. Na Röyksopp si musíme ještě nějaký ten měsíc počkat, teď nás ze země fjordů a vodopádů přijeli zahřát Jaga Jazzist a vzhledem k tomu, že jsem na tom historicky posledním Open Air Fieldu upřednostnil nějakého toho mixujícího headlinera, konečně jsem je chtěl také vidět v akci. Už jich prý není dvanáct, ale “jenom“ devět, nicméně aspoň si člověk neukroutí palici, že? :) Už pohled dolů z balkónu ve čtvrt na osm bohatě stačil... Vždyť na tohle přecpané místo už by si takový DJ ani neměl kam položit desky, natož sem rvát ještě dva gramofony. Totálně zaplněné pódium a to tu ještě byla provokativně umístěna cedule s nápisem BAR. Tak tady by vám zcela určitě nenalili, tohle byla jen jedna z mnoha rekvizit, které souvisejí s názvem poslední desky tolik populárních Norů. Stačilo se rozhlédnout do stran a brzy jste pochopili...



Jako v zelinářství? Ne, jako v herně!

Tedy samozřejmě jen za předpokladu, že už jste někdy měli tu čest, setkat se tváří v tvář s hracím automatem či s jednorukým banditou, abych byl přesnější. Citrón, meloun, třešničky, zvoneček, prý šťastná sedmička - to všechno tu bylo rozmístěno v prostoru a jen ten oslík, který by se klidně mohl v průběhu vystoupení otřást, tu nějak chyběl. :) Ano, už ve čtvrt na osm... Jednak se očekával početný zástup těch, co chtějí tuhle hudební armádu také vidět, přičemž Jaga Jazzist prostřednictvím Facebooku šířili nepravdy. Vyprodáno ještě nebylo, ale těsně! Nu a tím druhým důvodem pro brzký začátek byla ta jejich nenasytnost – stejně jako všichni jazzmani vezmou i oni do rukou svůj oblíbený nástroj a rázem mají hrozný problém, aby ho zase vrátili zpátky na místo. V jejich případě si pro týrání těch svých vyžádali hned dvě hodinky k dispozici. Takže proto byly hammondky Jana Kořínka slyšet až nahoru k oběma šatnám a proto také ne úplně každý to jeho vystoupení stihl. Ti, co měli to štěstí, před sebou nebo pod sebou uviděli vlasatého chlapíka, jenž hraje na ty parádní a ještě stále funkční stroje, které opravdu jen stěží nahradíte nějakým tím softwarem, bubeníka, jenž si od Norů vzhledem k nedostatku místa vypůjčil škopky s třešničkami, saxofonistu a kytaristu. Tedy trio Groove plus jeden člen navíc na pomoc.



“Tak nejdřív si nás pozvou a pak nás ani hrát nenechají...“

Pěkné, moc pěkné... Sice bez zpěvu, ale ten by tady možná překážel. Jenom takhle jste si totiž mohli vychutnat, jak se ti čtyři stačili sehrát a jak vůbec není nutné tlačit na pilu, abyste si domů odnesli zážitky z hudby. Něžná, malebná, nikam nepospíchající muzika, nad níž se jako pírko ve vánku vznášely ty krásně rozkolísané tóny Honzových strojů. Bohužel ani bluesmani nejsou nikterak pozadu za jazzmany a zatímco on se stále více rozmachoval a nad jejich party vrstvil další a další melodické linky, organizátoři už nervózně přešlapovali v zákulisí a marně se je snažili utnout. Byli k nim holt zády a neměli ten nejmenší důvod se otáčet... Tady už by pomohl snad jenom necitlivý zásah zvukaře! Naštěstí bubeník náhle pootočil hlavu a tak dostal prosebný signál. Teď se hrálo o minuty a oni ještě musí balit a přepojovat... A zatímco za normálních okolností by se jejich kapitán s touhle skladbou mohl mazlit další půlhodinku, teď udělal jen jakousi efektní vrtulku Pa-Da-Da-Pam a jako na povel ti ostatní přestali hrát – tohle bylo zřejmě znamení! Ještě představit jednotlivé členy, webovou adresu, poděkovat za přijetí od už obstojně zaplněného sálu a na pódium vtrhla četa nosičů, zapojovačů a odnašečů. Bylo pět minut před tři čtvrtě na osm. Stihnou to i se vším tím bezpečnostním lepením šňůr k podlaze? Na chlup přesně.



Jako v Jiříkově vidění!

Nejdříve potemněl teď už nahuštěný sál i přetékající balkón, červené diodové reflektory počaly své paprsky pálit na všechno to ovoce, zeleninu a symboly, které vám buď přinesou ovoce a nebo také ne, k tomu dlouhé táhlé tóny, dramatická muzika, ale nikdo u nástrojů. Tohle bylo intro od zvukaře, ale tu další skladbu už hráli oni sami - jakmile alespoň trochu utichl ten silný aplaus... Book Of Glass vše odstartovala a oči rázem nevěděly, koho sledovat dříve. Vlastně ano, to Martin Horntveth se stal záchytným bodem. Zrzavý bubeník s pekelnickým výrazem a s dopředu vytrčeným vousem mlátil už od prvních minut do své bubenické soupravy tak, jako by se měl tenhle koncert stát tím historicky posledním v jeho kariéře. Byl to on, kdo se zároveň stal mluvčím téhle norské sestavy a se šíleným přízvukem mezi jednotlivými skladbami a udýchaně k tomu hlásil názvy těch dalších naplánovaných kusů. Úlet, totální úlet! Všichni na něco hráli, jenom klávesy tu byly troje, stejný byl počet kytar, naštěstí vibrafon, který tu před časem tak skvěle ovládal Roy Ayers, zase až tolik nevyrušoval. Ten byl jednoznačně nazvučen nejhůře. :(



“Je tu prosím někdo, kdo se nejmenuje Horntveth?!“

Když se přidaly tam vzadu dechy a už jste měli pocit, že je to komplet, ta jediná dáma, shodou okolností Line Horntveth, začala bafat ještě do tuby, aby jí nemohli ostatní obvinit z toho, že se s nimi jen tak nechává vozit po světě... No chápete to? Jediná dáma mezi nimi a oni ji nechají tahat se s tak těžkým břemenem?! V Norsku toho o gentlemanech zřejmě příliš nevědí a teprve tohle asi bude ta opravdová rovnoprávnost. :) Stejnojmenná skladba, která propůjčila název jejich desce One-Armed Bandit, dostala prostor vzápětí... Stejný nátěr se stejnou razancí, Martin mel v divokém zápase s bicími opět převahu, ale na jeden moment jsem se v tomhle náporu těšil moc. Na ten pocit uvolnění, kdy všichni ztichnou a Lars, poslední z Horntvethů, vezme do rukou připravené kovové válečky a zabrnká na odpočívající havajskou kytaru těch pár tklivých tónů. A pak zase smršť a zrzek Martin teď své bicí málem rozmlátil... Přesto tu byl prostor i pro happyend a v hlavní roli opět Line. Často si tam vzadu měnila dechové nástroje či poklepávala na tamburínu, občas svým hlasem podržela i dlouhý tón, teď však opět pozvedla tubu a chlácholivé, téměř až filmové finále s fanfárami spolehlivě postavilo chloupky všude tam, kde si je neholím.



Norové hrajou Finům... V Praze.

Všemi barvami hrající skladbu bylo možné obdivovat už na desce, ale když vám ji její autoři přehrají přímo před vámi, jako by získala úplně jiný rozměr! Martin opět zahulákal do mikrofonu a vyrazili jsme na další štaci v naší exkurzi norskými hernami. Ta, která se jmenuje Toccata, tak do té jsem se těšil moc, v té pobudeme dlouhých devět minut a všichni klávesáci tohoto zábavného orchestru budou v pohotovosti. Na jedničku! Každý se držel své předepsané role, nelezl tomu druhému do zelí a tokalo jim to spolu báječně. Jen další příběh plný emocí, z něhož se vám tajil dech. Už teď po tři čtvrtě hodině byla na všech členech patrná únava a zpočátku Martinovo bleděmodré tričko získalo při téhle energické show mnohem tmavší odstín. Co se triček týče, náhle se u své soupravy vztyčil a pár těch firemních naházel mezi rozvášněné fanoušky a to si pište, že ti se teď mohli přetrhnout, aby si z Akropole odnesli památku! Deska má necelou hodinu, oni měli před sebou dvě – co s tím? Jasně, starší matroš a tak tu Norové se Suomi Finland mohli pozdravit i nějaké ty finské fandy a ze stejné desky The Stix neopomněli ani na zdařilou dvojkombinaci Day + Another Day. Prostor nahoře i dole už byl rozžhaven do běla a své minuty slávy si tu teď užíval jejich trumpetista Mathias Eick. Och, až do morku kostí se jeho pokroucený nástroj teď zarýval!



A teď spát?! Ani náhodou, jde se na nákup...

Bohužel ta vteřinová ručička prostě není k zastavení a tak se i oni před přídavkem, o němž vzhledem k vybudované atmosféře nemohlo být vůbec pochyb, na chvilku odebrali tam, kam obyčejný smrtelník vkročit nemůže... A přihodili! Třeba vtipnou i tajemnou zároveň - I Could Have Killed Him In The Sauna, i když teď už jsem se vážně obával o Martinovo zdraví. Potřebujete-li naštípat na chalupě dříví, zavolejte mu – i přesto, že je z Norska, nikdo vám tak rychle vaše stromy nenaporcuje. I po takovém vypětí s vidinou zítřejšího muzicírování v Berlíně se chovali jako skuteční profesionálové. Do velmi pomalu polevujícího aplausu teď Martin z posledních sil křičel, že se uvidí ještě ve foyeur u stolku s jejich merchendisingem a opravdu nelhal... Neutekli na hotel! Zatímco Blue a Tall Malou scénu oblékli do jazzu a broken beatu a v Divadelním baru teď ze záznamu Laurent Garnier už poněkolikáté vyprávěl o muži s červenou tváří, tady se podepisovalo, tiskly se pravice, diskutovalo a nakupovalo. Trička, CDčka i placky s ovocem, ať už ty vinylové či ty malilinkaté se špendlíkem - to všechno šlo velmi dobře na odbyt. Tak kolik jich asi dorazí příště? A přežije vlastně Martin tuhle šňůru?! Rozhodně jim držme pěsti a vzpomínejme na jeden parádní večer pod palbou devíti legálně držených zbraní...

video: Jaga Jazzist – Day (live @ Palác Akropolis)



myclick

foto: Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz a MHD mhd@techno.cz