Report z koncertů Nierika + Lesní zvěř od Myclicka

To je samá SuperStar a pak nikdo nikde nezpívá...

Co Čech, to muzikant? To určitě. :( Vždyť už jenom najít tu zpěvačku, která má šmrnc, zlato v hrdle, osobitý projev a angličtinu takovou, že se jí nebudete smát, je poměrně nadlidský výkon... To snáz najdete tu jehlu v kupce sena! A když už na takovou přeci jen natrefíte, rázem je na roztrhání tak, že se vám lehce zprotiví, když na vás teď vybafne zpoza každého rohu. Nedaří se, nerodí se. A nebo jen stydí se?! Mám své favoritky a vždycky mě potěší, když objevím další - kam se hrabe Modrý Mauritius! :) Takovou Moniku Lohrerovou je radost poslouchat! A teď už konečně naživo... Jakpak vlastně vypadá Nierika live? To se mi ani deset minut po osmé hodině nepodařilo zjistit. :( Před Jaga Jazzist se tu před šatnou, vlastně šatnami, způsobně vinuly dvě fronty a přesto tu nebylo k hnutí, nyní jsme si odložili okamžitě a i tentokrát nám k tomu obnažování vyhrávala muzika tam dole za zavřenými dveřmi. To se zřejmě Lesní zvěř seběhla z toho brněnského hvozdu a to její stádečko čítalo čtyři statné kusy, které se překvapivě vzhledem k velikosti pódia držely až bázlivě při sobě...



Poněkud plachá byla tahle zvěř...

Zcela vpravo měl svou bubenickou soupravu včetně obrovského činelu umístěnu Martin Čech, zhruba uprostřed pódia klávesy kolmo k hraně pódia natočené Jura Hradil, tam vzadu pochodoval se svým naleštěným nástrojem jeden z jejich trumpeťáků a ten, co si rád hraje s elektronickými hračkami a také si rád zazpívá, byl poněkud upozaděn... Tvrdá angličtina. To bylo to první, co vás teď praštilo do uší. Co se týče samotného zpěvu a zajímavosti hlasu, tam bylo vše v naprostém pořádku a místy by se dal projev Miloše Rejska přirovnat k našemu velikánovi Danovi Bártovi. I přesto, že ten jeho rozsah nemá ani náhodou. Možná by téhle partě slušela větší komunikace s publikem, ale teď byli v té “velké“ Praze a ne v rodných lesích a zřejmě chyběly i ty posbírané zkušenosti. Však ona se nám zvířátka otrkají! Přitom třeba takový Jura už by mohl tuhle fázi díky těm obrovským živákům Tata Bojs mít už dávno za sebou... Bubeník v rohu sem teď vhazoval tak příjemně načechrané, téměř až swingující beaty, ne vždy byl však ke svým krásným škopkům připuštěn. Někdy totiž čaroval i samotný frontman téhle sestavy. S automatem!

Lesní zvěř: “Styl? Tak ten fakt neřešíme!“

To, co zpočátku vypadalo jen jako špatný vtip, snažící se upozornit na tu až legrační přesnost techniky spolu s fádní barvou těchto úderů, se díky různým efektům a záměrnému deformování, náhle proměnilo na úplnou přenášku O moderních technologiích a dnešní studiové vybavenosti... Velmi odborný výklad a když se pak v závěru Martin ještě přidal s bicími skutečnými, tohle už nemělo jedinou vadu na kráse! Opravdu stylová formace, přičemž určit jim spolehlivě stylovou příslušnost, bylo zcela nemožné. Jak už to tak dneska bývá, tady za provozu vznikalo hned několik fůzí a tak se tu spolu setkávaly jazz, drum´n´bass, pop, blues a často namočeny do chemických lektvarů z moderních, výtečně vybavených laboratoří. Třeba posmutnělá balada Frank Frank, úplně jako když by pocházela z pera Alvik. Rozhodně překvapila svou barevností, členitostí, ale i tolika změnami nálad a tak především naříkajícímu trumpetistovi za jeho výkon ten potlesk patřil právem. Publikum ještě stále spíše vlažné, poněkud překvapené, ale i nesoustředěné, roztěkané a odtažité...

Björk feat. Nierika

Inu, nezáviděl jsem jim to – až příliš bylo z tohoto chování znát, na koho se vlastně čeká. Přídavkem se ti čtyři tedy nezdržovali a už pár minut po půl deváté se po Jurově originální představovačce od kláves loučili. Jedno se musí nechat – dělají to jinak a dělají to moc dobře, teď už jen jejich produkci více tlačit, odhodit stud a vypilovat tu výslovnost. Tohle totiž bylo velmi příjemné osvěžení z domácí kuchyně! Teď však bylo nutné kuchyňskou linku uklidit a odnést z ní nástroje, které kopřivnické partě rozhodně nepatří. Dušan Neuwerth zatím na společném srdci obou projektů provedl pár odborných hmatů, vyměnil použité hadičky za nové a už to vypadalo, že zvučit se bude do Björk, která teď s takovým naléháním promlouvala k prázdnému sálu. Nakonec ne. To si jen muzikanti své důvěrně známé nástroje vyzkoušeli a mistr zvuku jim pouhých pár minut pomocí mikrofonu do úplného ticha postupně plnil to, co jim na rukou viděl. Léta praxe tohle přezkoušení jenom urychlila a tak se už ani ne po čtvrt hodině po klubu rozptýlení nájemníci mohli zase trousit zpátky do pohasínajícího sálu. Nového obyvatele však získalo pódium. V tom levém rohu si teď dreadatý VJ rozložil nádobíčko a pro svůj doprovodný příběh překvapivě nezvolil standardní práci s přesouváním pohyblivých obrázků na monitoru počítače.



“A vy si dáte?“ Dvacet kelímků s vodou, prosím!

Obdobně, jako se muzikanti rozdělují na ty, co milují software a na ty, které více oslovuje hardware, on se řadil přesně do té druhé skupiny... Proto ta kamera na pódiu - ona tentokrát nebude sloužit kapele, aby měla památku či materiál pro budoucí DVD, ta je tu jen pro něho. Právě snímala skleněnou desku pod rozsvícenou lampičkou, na níž vizualista tak odborně a soustředěně upouštěl pár kapek roztoku, který svou tuhou konzistencí takhle na dálku připomínal nějaký javorový sirup nebo karamel či med. Díky technice jsme to však měli převrácené do negativu - tedy průhledná deska se na plátně stala černou podložkou a ta tmavá tekutina naopak tak pomaličku ve formě bílých kapek stékala dolů. Velmi efektní a přitom tolik obyčejnou podívanou následovalo roztočení těch spletených pramínků vlasů pana majitele kdesi na louce se sluníčkem nad hlavou, o pár minut později už jako zkušený chemik naléval do skleněného akvárka opět pod dohledem kamery kelímek vody za kelímkem. Pak přidal jen pár kapek tajemné a hlavně barevné tinktury pro zpestření a tato organická show se tak stala příjemnou a odpočinkovou alternativou ke všem těm až příliš dokonalým počítačem vyčištěným digitálním obrázkům...

Není nad pořádnou baladu v té dlouhé kruté zimě!

Až nebezpečně od produkce těch šesti rozptyloval, každý mu teď chtěl koukat pod ruce, ale vokalistka si přesto o pozornost řekla poměrně snadno. Úplně stačilo, aby poprvé otevřela pusu a už jste jí zůstali věrně viset na rtech a bylo přitom úplně jedno, zda svůj hlas používá ke zpěvu či k mluvenému slovu. Charisma se tomu říká? Právě ta její bezprostřednost, zájem o publikum, které jako správná hostitelka prostě musela vlastnit, bylo to, co jejich předskokanům tolik chybělo. Nálada se okamžitě uvolnila, v těch zadních řadách díky všem těm upovídaným rušičům a rušičkám možná až přespříliš a i přesto, že od nás byla tak daleko, jako by každého pohladila po tváři. Ty balady... Silná stránka tohoto sextetu, kterému je prostě uvěříte. Jsou tak procítěné, někdy posmutnělé, jindy hřejivé a na tomhle vypilovaném zvuku jako by nás Nierika zvládla obejmout všechny do jednoho! Něžný přístup ke svým nástrojům měli přitom všichni tři kytaristé, tak něžně do klarinetu foukal Michal Burget a Tomáš Neuwerth tam vzadu také bicí spíše jemně lechtal, než aby dával na odiv své svaly z posilovny. Téměř až “tympánovou barvu“ na ně vykouzlil v Don´t Get Angry, tím jednoznačně nejdrsnějším songem se pak stala skladba Viper, která pochází z toho loňského alba Everyone Is Burning, jež kapela překvapivě otiskla i na 267 vinylů.

I Nierika se umí pěkně rozzuřit!

Monika se na chvilku “uklidila“ za klávesy a svým chraplákem se teď u mikrofonu pochlubil Michal Burget. Tohle už byla normální rocková vypalovačka, kdy se tam vpředu všichni svléknou do půl těla, skáčou metr vysoko, točí s dlouhými vlasy a polévají se pivem z kelímků. K ničemu takovému tady samozřejmě nedošlo a tak se tu publikum do stran vrtělo jen o něco více než předtím a sledovalo výkony všech zúčastněných. Hlasovou podporu pak zpěvačka získala ještě v závěru tohoto vystoupení, když jí hned tři z muzikantů v refrénu titulní skladby z té poslední desky z plna hrdla přizvukovali... Na Crystal bohužel tentokrát nedošlo, respektive při přídavku si ho přáli pouze tři hlasující. Ti ostatní se shodli na tom, že přeci jen upřednostní novinku. :) Bylo deset hodin, světla se opět rozsvítila a tak jsme těch šest jen řádně zalili potleskem, přidali ten pro Dušana a pro vynalézavého VJe a vydali se za další produkcí do dalších prostor žižkovského paláce. Bude to kamCZa v Divadelním Baru v rytmu drum´n´bassu a nebo Mistův freestyle na Malé scéně? To už je každého svobodná volba - já zvolil bar a rozhodně nelitoval. Těch hezkých písniček, to dobré mojito... Inu parádní večer to byl!