Report z koncertu Ennio Morricone od Myclicka

Život sám stále skýtá velká překvapení... Přes dvacet let jste hudbou obklopeni ze všech stran, aktivně se jí věnujete, v souvislosti s tím se vy sami chtěně i nechtěně obklopujete lidmi, kteří smýšlejí podobně a muzika je u nich alespoň na prvních třech místech v žebříčku hodnot, a pak to přijde! To byste se divili, kolik z mých kamarádů a známých slyšelo to už samo o sobě melodické jméno Ennio Morricone poprvé v životě... Tak on se 50 let snaží, vytváří ty nádherné kompozice, z nichž emoce stříkají na všechny strany a oni mají pocit, že zřejmě půjde jen o nějakého začínajícího herce či snad ředitele módního salónu, s nímž ještě neměli tu čest se z médií setkat. Zklamání? Docela značné. Překvapení? To se odehrálo až v den D v půl osmé večer. Situace se většinou opakuje. Pokud jedete v tuto hodinu nacpaným metrem a na stanici Florenc alespoň tři čtvrtiny lidí ten váš vagón neopustí a spíše přistoupí další, pak to zcela určitě vypadá na nějaký koncert či sportovní událost v O2 Areně. Ano, stačilo se rozhlédnout – tenhle chlápek v černém tam určitě jede, dáma v krásných šatech také, ten taky a ten jistě taky. Samé starší ročníky... Tak takhle to je, zřejmě nesmím tolik vyhledávat společnost mladých, ty už vážně, kámo, nějakej ospalej, nudnej Talián zajímat nebude – teď přeci frčí fakt hustej dramík, dubstep, trap, a hlavně electro swing, že jo... Můj odhad byl správný – téměř dvě třetiny obsahu bíločervené soupravy na stanici Českomoravská vystoupily.

Přestože už zase na poslední chvíli, vše proběhlo kupodivu hladce. Vstup do haly byl poměrně rychlý, dámy musely na všech toaletách po obvodu tohoto monstra vystát zhruba pěti až desetiminutovou frontu, pánové to měli bez čekání, plastovou láhev vám u stánků s občerstvením již tradičně vydali bez víčka, tentokrát to však bylo s poučením, že dovnitř si ji přinést nemůžete. Koridor 113 se navzdory číslu ukázal jako šťastná volba. Šlo by to sice i o něco blíže k pódiu, ale hlavně výška byla optimální. Ze čtvrtého patra by člověk viděl opravdu jen malilinkatou tečku, odtud ho mohl šmírovat alespoň jako pěticentimetrovou čárku. Tedy za předpokladu, že by mistr nebyl na obě velké obrazovky snímán kamerou... Deset minut před osmou hodinou se nad ochozy haly ozval gong, který upozorňoval na fakt, že to za deset minut vypukne, mezitím zabírali poslední opozdilci poslední sedačky, ale navzdory hlášení vše odstartovalo až ve 20:10. Na pódium se teď z obou stran vinula nekonečná fronta těch, kteří budou italského multiinstrumentalistu doprovázet hlasově a ti se za dlouhého potlesku postupně usadili na také dlouhé lavice v zadní části stupínku.


To samé přivítání jsme (rádi) poskytli i nekonečnému množství muzikantů, kteří na pódium vystoupali vzápětí. A pak už se jen mohutně zatleskalo tomu, bez něhož by se ten dnešní večer zcela určitě neobešel. Zatímco jiní si v jeho věku již netroufnou bez jedné či obou holí, on se po pódiu pohyboval jako Jura. A zatím se obešel i bez taktovky... Ženský hlas teď do reproduktorů poděkoval hlavnímu sponzorovi a také mediálnímu partnerovi. Naštěstí nic násilného, tohle mě vážně neuráželo. Chvíli nato stejný hlas oznámil, že samotnému vystoupení bude předcházet ještě krátký film, který velikána filmové hudby divákům přiblíží. Už podruhé jsem ocenil právě tento koridor, ve kterém jsem se nacházel! Být to o patro výše, na titulky už bych nedohlédl a mistr sám ke všemu velmi dynamicky rozmlouval svou rodnou řečí, kterou bohužel neovládám. Opravdu vražedná kombinace pro krátkozraké... Ti zajisté i zpětně ocení dílko z jednoho chytrého telefonu (díky za něj!), které jen podtrhuje genialitu hudebního skladatele.

Působivý dokument doběhl do konce, následoval opět potlesk všech nedočkavců v sále, světla (až na ta nouzová) ještě více potemněla a my jsme si právě mohli užít první kus z jeho selekce. Věru nelehký úkol vybrat z pětistovky filmů působivou melodii, která celý ten spektákl otevře. Jakou byste asi vybrali vy? On se rozhodl pro film Neúplatní s Kevinem Costnerem a Seanem Connerym v hlavních rolích. Hodně ponurý úvod, jen co je pravda, ale proč být hned zkraje povinně rozjuchaný, že? Aby to měli diváci snazší, ony dva obdélníky, na nichž ještě před chvílí běžel předfilm, plnily i roli nápovědy a tak se zde vždy ukázal jak název skladby, tak i film, z něhož pochází. Bohužel žádného dalšího vizuálního doprovodu, ani občasného pohledu do mistrovy soustředěné tváře už jsme se nedočkali. Je mi jasné, že jakákoliv sebezdařilejší projekce by diváka tak akorát rozptylovala, ale proč zde nebylo vždy alespoň pár střihů z daného snímku jako koření? Můžeme se jen domnívat, že to filmové společnosti protestovaly a práva nakonec nebyla uvolněna - jiné vysvětlení k této absenci obrazu nemám... Přesto byl pohled na jeviště překrásný!

Všechny ty naleštěné strunné nástroje od těch nejmenších po ty největší v pravé části pódia, k tomu na opačné straně klavírní křídlo a harfa, mezi tím pak nejrůznější dechy a vzadu za uličkou množství bicích souprav včetně obrovského bubnu... Opravdu majestátní orchestr, za nímž ještě seděli v několika řadách, jako na bidýlku těsně při sobě, další lidé. Na první pohled vypadali jako majitelé těch nejdražších lístků, které se vyšplhaly až k pěti tisícovkám za kus, s privilegiem koukat muzikantům přes rameno, na pohled druhý vokální sestava – ty notové osnovy na kolenou je zkrátka prozradily... Zatím však (stejně jako my) pouze pozorovali dění a Morricone mával taktovkou nad dalšími instrumentálními kusy svých filmových hitů. Tak se dostalo i na ústřední melodii z úžasného filmu Legenda o "1900", který jsem shlédl nedávno a doteď ani v nejmenším netušil, že tak skvostně ho ohudebnil právě on. Miluju tahle doučování po škole! :) Uběhlo však dvacet minut vystoupení, na které jsem se půl roku tak strašně těšil, a já byl zmaten...



Zatímco i se sluchátky při práci jsem měl pokaždé všechny chloupky v pozoru, blažený pocit po celém těle, či slzy jako hrách na tvářích, teď to se mnou nedělalo vůbec nic. :( Mohli za to snad všichni ti žíznivci a prostatici, kteří neustále courali tam a zase zpátky a ty něžné, tiché a tklivé pasáže doplňovali nepatřičným boucháním dveří?! Mohl za to ten přepálený tuk z klobás, že si člověk připadal spíše jako v putyce, kam by pan Morricone  určitě nikdy nevkročil? Měl snad být zvuk vyšponován více nahlas? Nebo šlo o ty nekonečné "kilometry" prostoru mezi mnou a vynikajícími muzikanty, na něž jsem se tolik těšil? Zřejmě od každého trochu a to byl asi ten důvod, proč jsem se místo nasávání atmosféry a klanění tomuto velikánovi koukal spíše na hodinky a přemýšlel, proč mě v té sedačce tolik bolí zadek... Ke všemu mělo publikum potřebu téměř při každé na obrazovce oznámené skladbě začít tleskat a rušit tak umělcovu soustředěnou práci. A to i přesto, že on pojal symfonický přednes, obdobně jako DJ svůj set, bez mezer. Roztál jsem (dle očekávání) teprve až v pásmu, jež se věnovalo spaghetti westernům, které u nás tolik zpopularizoval Sergio Leone. Nejdříve si jako správný džentlas došel k hraně pódia pro dámu v krásných šatech, jež bude teď asi nejvíc slyšet, pomohl jí nahoru a přivedl ke svému stupínku.

Dopředu bylo jasné, že člověk jeho kvalit si může vybírat a že si jednoduše k interpretaci té nádherné "Once Upon A Time In The West" vybere tu nejlepší... Tak se také stalo a já mohl jen zamáčknout slzu, že jsme všichni v tu chvíli nemohli být o téměř čtyřicet let mladší a on by alespoň u nás dal v tuto chvíli prostor Věře Špinarové, jejíž "Jednoho dne se vrátíš" ještě dnes považuji za mistrovské dílo a jedinečnou poklonu italskému virtuózovi. Z podobného důvodu se dnešního vystoupení ve skladbě "The Good, The Bad And The Ugly" nemohl zúčastnit, ani ten opravdický kojot, o němž Morricone mluvil ve zmíněném dokumentu, a tak jeho typické vytí páni muzikanti vkusně nahradili tím nejpodobnějším možným nástrojem. Ocenil jsem i notně nakažlivou ústřední melodii z filmu Siciliský klan a s každou další minutou jen žasl nad rozsahem jeho díla i množstvím emocí, které do jednotlivých skladeb dokázal s takovou lehkostí vetknout. Jeho dirigentských schopností jsme si mohli během těch zhruba dvou hodin vystoupení všimnout, jeho hlas, alespoň se symbolickým "grazie" za atmosféru, kterou jsme mu v téhle obrovské hale vytvořili, jsme však bohužel nepoznali. :( Žádný mikrofon, žádná snaha o komunikaci s publikem – opravdu jen další geniální autor, za něhož hovoří se vší skromností jen ta jeho hudba. Úžasná hudba.


Skladba "On Earth As It Is In Heaven" se tak stala tou historicky poslední v jeho důmyslném "setu" a ta otázka po ní visela ve vzduchu. Kolika přídavků se asi dočkáme? Zvláště, když zadnice mnohých konečně opustily ty nepohodlné sedačky a aplaudovalo se i vestoje... Nakonec tří a co na tom, že i přes množství svých klenotů pouze zopakoval ty, které jsme zde v ten velký den již slyšeli... Má totiž zvláštní dar – každý ten jeho náročný kus vyzní pokaždé úplně jinak. Vždycky v nich objevíte něco, čeho jste si poprvé, podruhé, ba ani potřetí nepovšimli. Jen se to holt všechno mělo uskutečnit jinde a z části také jinak. Přesto ani náhodou své návštěvy nelituji a moc bych si přál, aby ono heslo "Jednoho dne se vrátíš..." platilo i pro něho. Zcela bezkonkurenčního (a nejen) filmového hudebního skladatele. "Grazie Mille!"

myclick

foto: Tomáš Martinek