Massive Attack na Creamfields

Ještě si dobře vzpomínám na okamžik, kdy jsem po loňském debutu festivalu Creamfields u nás mířil domů a byl pevně rozhodnut, že příště už mě na něm nikdo neuvidí. Nesmyslný žetonový systém, skleněné flašky tak skvělé na zlámání nohou, tma mezi stany, chyby ve jménech interpretů už v propagačních materiálech a další a další problémy jasně říkaly Never more! Agentura JPA zkrátka s festivaly začínala a na nás bylo, jestli se s jejími porodními bolestmi vyrovnáme, či nikoli... Jenže rok se s rokem sešel a bylo oznámeno, že jépéáčko do Roudnice přiveze legendu nejlegendovatější a to přímo Massive Attack. Byl jsem na nich už třikrát a abych si z festivalové úrody osmi prázdninových týdnů vybral jen tradiční Open Air Field mi najednou přišlo hrozně málo. Na druhou stranu jsem také zatoužil zkontrolovat, zda se pan Pokorný a spol. poučili z chyb a dostáli svým slibům, kterými se kasali před dalším ročníkem. S kolegy na serveru jsme si rozdělili úkoly a na mě vyšla ta milá povinnost napsat report z dvouhodinového vystoupení bristolských Massive Attack. Záměrně se zdržuji jakýchkoliv komentářů na adresu ostatních vystupujících, v Roudnici jsem byl totiž hlavně kvůli nim!

Už v půl dvanácté jsem se z našeho stánku sebral a uháněl zabrat to nejlepší místo, abych hodně viděl, hodně slyšel a nepropásl začátek. Čekal jsem bombastickou akci a pompézní úvod a nechtěl o něj v žádném případě přijít. Už dopředu jsem věděl, že odchod DJe Mushrooma a krátce nato i Daddyho G. projekt neohrozil. Jednak Robertu Del Najovi teď hojně asistoval producent Neil Davidge a také z fotografií, které najdete na adrese special.the-raft.com/massivetourgallery jsem pochopil, že živé vystoupení Massive Attack nespočívá v tom, že by tihle dva kroutili čudlíky do rytmu, jako tomu bylo v případě Chemical Brothers, ale pódium patří obrovskému ansámblu muzikantů. Za pět minut třičtvrtě na dvanáct bylo vše ponořeno do tmy a abychom nebyli úplně potichu, naslouchali jsme (pro mě překvapivě s jeho časovým umístěním) poslednímu singlu Butterfly Caught z jejich čtvrtého alba 100th Window, jehož zvuk byl stažen na minimum. Protože miluju dochvilnost, poslední minutu jsem sledoval očima obrovskou obrazovku za nimi, jenž ukazovala aktuální čas.

Ve 23:45:00 jsem očekával nějaký záblesk, ohňostroj, výbuch, ale čas běžel dál a dav fanoušků před pódiem vzrušením šílel. Dvacet vteřin k tomu a už začínáme rozeznávat tmavé siluety, které se rozmisťují na naučená místa. Přivítání je bouřlivé a Massive Attack začínají hodně zvolna a hodně temně. Je zajímavé pozorovat reakce těch, kteří sem právě přibíhají zpocení a roztancovaní z některého ze stanů. Tady se totiž zastavil čas - zatím se jen můžete zvolna pohybovat do rytmu, užívat (konečně) nádherný a na poslech opravdu vyvážený zvuk a mhouřit oči při adekvátním doprovodu světelného parku. Ten je tak bohatý, že co skladba, to jiné efekty - obří "ohnivá" světla, uprostřed dlouhatánské paprsky zeleného laseru, modrá je skutečně poctivě modrá, červená červenou a je vidět, že investice do tohoto zázemí se vyplatila. Skladbám to totiž dodává šmrnc a pod černočernou oblohou je to pastva pro oči. Většina z nás však přišla kvůli muzice, takže čeho jsme se vlastně dočkali?

Jak se dalo předpokládat, turné bylo vymyšleno hlavně jako podpora nejnovějšího alba 100th Window a tak jsme si užívali jeho živého provedení. Future Proof, Everywhen a Small Time Shot Away byly hodně působivé, škoda jen, že s sebou Massive Attack nevozí jako bonus Sinéad O´Connor. :) Myslím, že kdyby se nocí nesl první singl Special Cases, jemuž dominuje právě její hlas, byl by to ten nejlepší dárek, který jsme si v Roudnici mohli rozbalit. Vím, že na některých koncertech s MA irská rebelka opravdu vystoupila a přeci jen málokdo doufal, že bychom se jí tu dočkali. Novinky z posledního alba bristolský projekt prokládal převážně "hitovkami" z předchozí desky Mezzanine, takže Risingson a Inertia Creeps s vyšeptáváním Roberta Del Naji reprezentovaly tu temnější část Mezzaninu, zatímco ozdobami, kdy vám běhal mráz po celém těle, byly skvostné Teardrop (vokalistka ji zpívala jinak, ale přesto přesvědčivě) a také Angel, jenž si Horace Andy střihnul s typickým jamajským přízvukem. I přes náročné koncertní cestování sršel tenhle dvaapadesátník ještě stále enrgií a je pochopitelné, proč mu Massive Attack stále dávají důvěru - je totiž naprosto originální a jeho kopie snad vůbec neexistuje...

Samostatnou kapitolou vystoupení byla obří obrazovka posetá diodami, na níž se děly neuvěřitelné věci. Už v druhé Karmacoma z alba Protection ji MA použili pro svůj několikrát zdůrazňovaný nesouhlas s válkou v Iráku. Všechno bylo přeloženo do češtiny a mohli jsme zaregistrovat otázky, nutící k přemýšlení, ale i čísla, jež hovoří zcela jasně a potvrzují onu známou věc, kterak je válka nesmyslná. Naštěstí to Massive Attack s protiválečnou propagandou příliš nepřeháněli. Brzy jsme se mohli dozvědět, jaké nás čeká počasí v nejbližších dnech, jízdní řád tramvaje 22 i se zastávkami, statistické údaje v reálném čase typu: kolik uhodí na zeměkouli blesků, kolik slin má v sobě člověk, ale také počet narozených dětí i kolik stromů bylo právě pokáceno. V okamžiku, kdy na obrazovce putoval paprsek, který zobrazoval koncertní šňůru Massive Attack a vy jste si četli města vzdálená i blízká, už tady to bylo čekání na tu naši! zastávku a vy jste věděli, že až se objeví, zvedne se masový pokřik. Stále nic, paprsek dlouho putoval, vy jste ztráceli naději, byli jako na jehlách a tu se to stalo - Praha žlutě zamrkala, mohutný aplaus následoval, důležitý kontakt s publikem byl navázán a jede se dál!

Sestava kapely se často měnila, svalnatý bubeník však třímal všechno pevně v otěžích a proti skladbám na CD spodky vkusně došperkovával. Blonďatá kytaristka Dot Allison, kterou si můžeme všichni pamatovat ještě ze skotských One Dove, zvládala s přehledem svůj nástroj i zpěv do mikrofonu, přesto jen jedno místo mi naježilo chloupky po celém těle. Byla to božská Unfinished Sympathy z debutu Blue Lines, kterou ti později narození znali z festivalového spotu. V čem byla tak vyjímečná? Kromě toho, že je kouzelná sama o sobě, tak pro koncertní vystoupení ji tentokrát Massive Attack dobarvili živými smyčci a ačkoliv Shara Nelson v Roudnici nebyla, jejich vokalistka ji hodně dobře zastoupila a exkluzivní výšky v přechodech, kdy se její táhlý hlas nesl otevřeným prostorem, publikum vděčně ocenilo potleskem! Oproti jejich jiným vystoupením už tentokrát v pozadí do skladeb nikdo nescratchoval, koncert byl pojat akusticky a ani mě nepřekvapilo, když si znovu pro svůj závěr vybrali tradiční outro v podobě Group Four. Přesto, že ji znáte a má v koncertním provedení stopáž snad deset minut, vždycky vás dostanou hlavně závěrečné výkony kytaristů a také bicí, jejichž rychlost a přechody stále rostou, jakoby snad chtěli v Guinessově knize rekordů porazit Mobyho Thousand s tisícovkou úderů za minutu...

Jsme ve finále, světla zhasínají, dav lidí bouřlivě tleská, ale tohle snad přeci ještě není konec, ne? Je, bohužel! Hodiny na obrazovce ukazují 01:20. Přestože bylo předem a s velkou pompou avizováno dvouhodinové vystoupení a příruční line-upy tuhle informaci jen potvrzují, s předstihem pětadvaceti minut najíždějí první baliči aparatury s obrovskými bednami a ničeho dalšího už se nedočkáme! Opravdu podivné...

Jak jsem řekl na úvod, do Roudnice jsem jel kvůli Massive Attack, takže taktně se zdržím komentářů na předražené bary, stovku za parkovné, také nechápu jak mohou dvěma exkluzivním sponzorům - Semtexu a Liptonu dojít už kolem půlnoci jejich výrobky (proboha, když něčemu dělám reklamu, tak to aspoň nabídnu, ne?). Co se zvuku týče, určitě výrazné zlepšení, rozloha areálu tak akorát a překvapivě málo dětí s vykulenými očíčky. Cítím krok nahoru, pouze před zmíněnými nešvary kroutím ještě teď nechápavě hlavou. Každopádně úkol pro všechny z nás - máte nějaký recept, kterak na festivalech do budoucna vyhrát boj s tím hnusným prachem? Za rok (snad) nashledanou!


Uvítáme pro srovnání vaše dojmy z koncertu MA na našem diskuzním fóru.